Povídková soutěž na téma III - vítězné
povídky
1. místo
Každý se za ní otáčel a vrhal na ní mlsné pohledy. Věděla o tom, ale schválně to ignorovala. Už si za tu dobu zvykla, jak ji všichni očumují, jako by byla jen pouhý kus masa, který slouží pouze pro pobavení. Ze začátku se stranila lidí, bála se k nim jen přiblížit. Postupem času natolik zahořkla, až si s drzou dráždivostí začala vyzývavě užívat chtivých mužských pohledů, které dávali více než najevo, jak moc by ji chtěli dostat do postele. Jen ať si něco zkusí… přimhouřila oči a s jízlivým úšklebkem se otočila za dalším pochvalným zahvízdnutím. Za těch pár let z malé holčičky vyrostla krásná žena, která svým tajemným pohledem burcovala fantazii všech, co se s ní třeba i jen letmo setkali. Byla jako ledová královna, která k sobě nikoho nepustí...
2. místo
Ahoj. Jmenuji se Owen. Owen Thurman. Já vím, není to nic extra. Nic jako Bond. James Bond. Ten chlápek je vážně dobrý, nemyslíte? Suché výroky, upravený vzhled, uhlazený oblek a srdce zabijáka. Každý kluk mého věku by chtěl alespoň jednou zažít, jaké to je být Jamesem Bondem. A i když vám řeknu, že všechny ty akční filmy dnešní doby mi přijdou jako dost velké lákadlo pro dnešní teenagery, lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem odolal pokušení starých knih. Neodolal. Mám rád knihy. Knihy jsou dobré. Dokážou vás vtáhnout do světa představ a magie, ve které čas neexistuje. Vyvolávají ve vás pocity, o který jste neměly ani nejmenší tušení, že vůbec existují...
3. místo
Na velkém digitálním časoměru se právě přehoupla poslední sekunda starého roku. V denním tisku se můžete dozvědět, že jste se nadechli do Nového roku 2010, pokud to tedy dokážete. Můžu Vám vyprávět svůj příběh, osud tohoto světa, ale stejně tomu neuvěříte. To jsem pochopil již dávno. Jmenuju se… je to jedno, stejně mi každý říká Scott. Tedy, kdo mi zbyl… Ulice L. A. se změnily od osudného okamžiku. Bitva. Ta největší, jakou jsem kdy zažil, a na kterou nikdy nezapomenu. Tu noc se výkřiky umírajících lidí staly normální kulisou života. Rudá tekutina byla jen to, co vám umazalo oblečení a čeho byla všude fůra. Ten, kdo přežil a tvrdil, že tam nic neztratil, lhal. Ať to byl démon či člověk...
speciální ocenění od buffy-angel.org
Na nádvoří před staletým klášterem si hrál hlouček malých chlapců. Mohlo jim tak být kolem deseti, víc ne. Někteří pobíhali za záplatovaným míčem, jiní zas skákali panáka nebo si jen tak v ústraní četli knížku. Čas od času mezi chlapci prošla jedna ze sester, zahalena do dlouhého černého hábitu, aby se ujistila, že je vše jak má být.
Jeden hnědovlasý chlapec se však ostatním vrstevníkům záměrně vyhýbal. Rád šplhal po žebříku na starou a neudržovanou půdu kláštera a skrz polootevřený vikýř sledoval hemžení pod sebou. Jeho tvář byla zcela netečná a bez emocí. Bylo skoro těžké uvěřit, že se za tou maskou skrývá malý chlapec...