Killer in me

Rozhovor s Drewem Z. Greenbergem o tom, jaké to bylo psát scénář k epizodě ‚Killer in Me‘.

Ptala se Tara DiLullo.

Myšlenka na děj je tvoje, nebo pochází ze společného nápadu ostatních autorů?

Drew Z. Greenberg: Jako téměř každá epizoda v Buffy i tato je kousek od každého. Scénáristi vědí, o čem by který díl měl být, na co by se měl zaměřit, co vypíchnout. Potřebovali jsme, aby takzvaně rozkvetl vztah Willow/Kennedy. A bylo u toho nějaké dobrodružství. Potřebovali jsme ukončit tajemství, jestli je Giles První či nikoliv. A potřebovali jsme definovat Buffyinu rostoucí důvěru ve Spika.

Dlouhou dobu, co jsem ten příběh psal, jsem měl pocit, že se musím postavit před kameru a říct: „Ahoj, jsem Drew Z. Greenberg. Vlastně Vám nemáme dnes v noci co ukázat.“ Měli jsme velké vyvrcholení příběhu, ale měli jsme jen málo děje okolo. Pořád jsme chodili kolem dokola a hledali, jaké by to dobrodružství Willow/Kennedy vlastně mělo být. Jednou to začalo být moc rozpustilé, pak se to odehrávalo mimo město, možná v poušti – tak jsme chtěli ty dvě rozdělit a přinutit Willow, aby si přiznala, že začíná něco cítit ke Kennedy. Možná pozůstatky toho nápadu můžete vidět v tom, že jsme do pouště místo nich poslali Gilese a Potenciální.

A pak se Joss jednoho dne objevil, jak to měl ve zvyku, s neuvěřitelně jednoduchým řešením. Řekl: „OK, bude to tak – Willow se promění na Warrena.“ Čekali jsme od začátku sezóny na důvod a způsob, jak vrátit do děje Adama Busche a tohle vypadalo jako skvělý způsob. A samozřejmě ta věc, která mne vždycky dostane na Jossových nápadech je ta, že je to zábava, sci-fi (kdo nemá rád příběhy s výměnou těl?), ale taky je tu kus emocionálního záběru. Když si Willow konečně přizná, co cítí ke Kennedy a políbí ji, musí zároveň nechat odejít Taru. Dává to pak dokonalý smysl, že se cítí, jakoby znovu a znovu zabíjela Taru, takže metafora její proměny ve Warrena je elegantní. Problém vyřešen.

Ale ne ještě zcela. Protože tu pořád ještě máme vztah Buffy a Spika, který musí nějak pokračovat. Rozlouskli jsme to těsně před Díkůvzdáním, a tak jsme já i Joss museli pracovat během svátečního víkendu. Věc, kterou jsem chtěl vrátit do hry, bylo to dění kolem jeho hlavy. Měli jsme (časově řazeno): čip, duši a posthypnotickou sugesci. Měli jsme už všechno! A já si myslím, že jsme už začínali být unavení vymýšlením vysvětlení všech těch věcí okolo. Tak jsem si pořád říkal. „Ať se ten čip rozbije!“ Pak jsem si uvědomil, že Spike vlastně není skutečná osoba a ten čip není opravdový kus hardwaru, takže jestli chci, aby se rozbil, může se rozbít. Takže jsem volal Jossovi, že mám nápad, co kdyby ten čip selhával a mohl tak Spika pomalu zabíjet. Jossovy dlouhodobé příběhy v Buffy byly tak detailně propracované a promyšlené, že jsme málokdy mohli přijít s opravdu něčím novým, takže potřeba něco vymyslet, vysvětlit, zdůraznit byla opravdu vzácná. Takže si asi dokážete představit, jak napjatý jsem byl, když jsem ve sluchátku slyšel nějakou dobu jen ticho a pak následovala kouzelná slova, která si budu navždy pamatovat: „Ne-nenávidím to.“ [‘I don‘t hate it‘]. Během pěti minut přišel Joss s nápadem k nezaplacení – v závěru se musí Buffy rozhodnout ‘spravit nebo vyjmout’.

Vyžádal sis speciálně tento díl k napsání, nebo prostě na tebe vyšel?

Tenhle byl dopředu určen jako díl, který je součástí kolotoče střídání psaní mezi scénáristy. Ale pamatuju si, jak jsem byl nadšený, že budu mít v rukou příběh, kde bude Willow muset řešit otázky, které se týkají její sexuální orientace. Ve skutečnosti, protože vyřešení tohoto příběhu zabralo tolik času, si díl vyměnil místo v posloupnosti epizod s ‘Potential’, který měl následovat až po ‘Killer in me’. Tak jsme tak se při rotaci psaní scénářů vyměnili s Rebeccou [Rand Kirshner], která napsala ‘Potential’. Je to jeden z nejlepších příkladů toho, když jsou správní lidé na správném místě v pravý čas. A navíc musím říct, že ona svůj příběh napsala opravdu hodně rychle a získala pro mne tak dalších osm dnů navíc.

V této epizodě je strašná spousta odkazů na dřívější díly a na historii seriálu. Dělal sis před tím nějaký výzkum? Díval ses znovu na některé díly?

Ne, opravdu jsem nic takového nedělal. Byl jsem velký fanoušek seriálu mnohem dřív, než jsem na něm začal pracovat, a viděl jsem každičký záběr každého dílu.

Myslím, že někteří obzvlášť hlasití fanoušci se domnívali, že jsme zapomněli, že Iniciativa byla zrušena a projekt uzavřen, objekt zabetonován. Pak jsem začal dostávat nenávistné dopisy. Vypadalo to, že jsou opravdu, opravdu, OPRAVDU uražení, že jsem napsal scénář, ve kterém Buffy a Spike znovu otevřou Iniciativu. A já zjišťuji, že neustále hodně odpovídám na otázky ohledně tohoto problému, což je divné, protože za a) Buffy se nevysílá už skoro tři roky a za b) já obvykle odmítám mluvit k lidem na veřejnosti. Někdy se snažím vysvětlit, že ten beton ve scénáři je, že můžete doslova vidět, když se díváte pozorně, jak se kusy betonu lámou, praskají a padají, když se Buffy a Spike dostanou dovnitř. Někdy to stojí opravdu velké úsilí, abych je jednoduše neposlal na Josse, který by mne za to okamžitě ještě zpětně vyhodil.

Byl to jeden z těch jednodušších scénářů nebo pro tebe představoval výzvu?

Tahle epoizoda v sobě měla výzvy, to určitě, navíc vytvoření kostry příběhu, jeho struktury, vypointování zabralo hodně času a opravdu to bylo náročné, ale když jsme jednou měli celý příběh v kupě, bylo to bez pochyby to nejúžasnější a nejsvěžejší období, kdy jsem psal scénář. Myslím, že jsem se dokázal dobře spojit s příběhem, s Willowiným pocitem viny a Buffyiným rozhodnutím udělat něco dobrého pro Spika – vyplulo to ze mne velmi lehce.

Když vezmeme různé příběhy v tomto dílu, který z nich byl pro tebe ten nejzajímavější k uchopení?

Nejvíc jsem byl fascinován myšlenkou, že Willow bude konfrontována se svými pocity ke Kennedy. Tara byla tak speciální postava, tak nádherná a milováníhodná, že mohlo být pro Willow jednoduché si říct, ‘Oh, já nejsem gay, jen jsem milovala tuhle nádhernou ženu.’ Ale já bych to cítil jako podvod, jako zneuctění, jako podraz. Podle mých zkušeností nemůžete zapnout a vypnout homosexualitu jako vypínač na lampě. Takže kdybychom nechali Willow, ať přijde s: ‘Bezva, Tara je mrtvá, hádám, že mám zase ráda kluky,’ bylo by to falešné. Takže jsem se cítil poctěný, že předkládáme něco, co bylo, podle mého názoru, mnohem více realistické a pochopitelné pro diváky.

Dobře si pamatuju, že jsem se vrátil do kanceláře po té, co jsem odevzdal první náčrt scény, kde mají Willow a Tara rande, podle mého názoru byla ta scéna roztomilá a legrační, ale Joss a Marti si se mnou sedli a požádali mne, abych tu scénu dotáhl dál, víc ji rozvinul a otevřel (v TV ale většinou spíš slyšíte ‘Uber! Uber trochu!’). Chtěli, abych vykreslil Willowino přiznání sama sobě, že je gay, že to není jen nějaká krátkodobá záležitost, že je opravdu lesbička, že ji opravdu zajímají ženy. Přiznání si sám sobě je na procesu prozrazení na veřejnost, ta nejvíc ochromující část, to čeho se bojí nejvíc gayů. A já jsem byl šťastný, že to v té scéně můžu ukázat. A zároveň, když jsme se zabývali tím, jak těžké je být gay, jsem byl zároveň nadšený, že můžu ukázat nějaké věci o Kennedy, jaký je její postoj a názor na věc, ‘Že to může být zábava.’ Protože v televizi vidíte hodně věcí, které ukazují, co všechno hrozného se vám může stát, když to na sebe řeknete. Ale není tak časté, že vidíte, nebo slyšíte materiál, který vám říká, jak si tak obohatíte život, jak začne být víc naplněný. Takže jsem rád, že jsem to napsal.

Jsou ve scénáři nějaké momenty, kde bychom mohli rozeznat tvůj rukopis? Říct si, tak tohle je Drew…

Nevím, jestli mám nějaká poznávácí znamení, ale nejraději mám to místo, kde se Andrew snaží přijít na to, co se děje. Myslím, že to je tak trochu můj smysl pro humor. Nebo když Giles uprostřed situace, kdy na něj útočí všichni ti blázniví lidé a snaží se zjistit, jestli je První, snaží se ho dotknout, tak svým nezaměnitelně britským přístupem upozorní Andrewa, že se neznají dostatečně dobře na to, aby se sebe navzájem dotýkali.

Máš ve scénáři nějakou oblíbenou scénu?

Pár jich mám. Ta scéna na rande Willow a Tary, nebo ta scéna s Buffy a se Spikem, ta je jak z Akt X – opuštěná základna Iniciativy, málo světla, jen záblesky. Myslím, že to bylo natočeno opravdu hodně dobře. Plus ta monstra, která rychle probíhají někde v pozadí, osvícená jen červeným světlem. Velmi děsivé a cool zároveň. A vždycky se směju, když vidím scénu, kde Sarah křičí ‘Já to věděla!’, čímž myslí vládní konspiraci. Vždycky mně úplně lechtá v břiše, když slyším, jakým způsobem to Sarah říká.

Všechny epizody celého seriálu mají v sobě základní otázku – Co z toho je důležité pro ‘Buffy’? Takže, co to bylo v tomto díle?

Buffy-seriál je v tomto díle obsažen ve slovech tří velkých filozofů 20. století, když kladou provokativní otázku: ‚Jak hluboká je tvoje láska?‘ [ti filozofové je skupina Bee Gees a jejich song ‘How Deep Is Your Love’]. Konkrétně, jak hluboké jsou city Buffy ke Spikovi, jak je velká její důvěra v něj. Otevřeně říká, že mu věří, ale opravdu to myslí vážně? Nezapomeňme ani na Willow – to je velice důležité pro ‘Buffy’, že je Willow připravená připustit, že Tara je minulost a ona se může v životě pohnout dál. Ve smyslu vlastní identity i v tom, že je schopná začít nový vztah.

Jak vysoko si tato epizoda stojí mezi ostatními, co jsi napsal pro ‚Buffy‘?

Tohle je určitě jeden z mých nejoblíbenějších scénářů, které jsem kdy pro seriál napsal.

březen 2006, Buffy Magazine

překlad: Nica | spike.estranky

|| zpět ||