Proměny zubatého gentlemana

Upíři v knížkách

Bledý, vychrtlý elegán v černém a s přerostlými horními řezáky, který má tolik rád jistou životně důležitou tekutinu – to je postava, která k literárnímu hororu patří stejně jako duchové nebo zombie. Právě v téhle podobě ho máme, asi především vlivem filmů, zafixovaného v podvědomí. Tento nemrtvý pán má však více tváří, než by se mohlo zdát.

V novodobé evropské beletrii se zřejmě poprvé objevil v povídce „Upír“ (The Vampire, 1819) od Johna W. Polidoriho, lékaře a přítele slavného básníka lorda Byrona a autorky „Frankensteina“ Mary Shelleyové. Jeho lord Ruthven je blazeovaným aristokratem, který svůj upíří zájem soustřeďuje zejména na „ctnostné mladé ženy“. Autoři devatenáctého století ostatně přestavovali upíry takřka výhradně jako sinalé kavalíry, již se pohybují a loví ve vysoké společnosti. Někdy se v roli milovníka lidské krve objevila žena, jako je například „Carmilla“ (1872) hororového klasika Josepha Sheridana Le Fana. Ten navíc do své novely přimíchal špetku erotiky lehce lesbického ražení. Upíří téma se v téže době mihlo i českou literaturou, alespoň v názvu kratičkého příběhu Jana Nerudy „Vampýr“ (1871), i když v něm jde ve skutečnosti spíš o předzvěst smrti než o klasický vampyrismus. Všechna zmíněná (i další) dílka najdete v českém překladu v antologii „Rej upírů“.

Základním kamenem upírské četby je ale jednoznačně román „Dracula“ (1897) od Brama Stokera, který asi není třeba podrobněji představovat (posmrtné osudy transylvánského knížete a jeho souboj s několika britskými gentlemany zná určitě každý). Jde o bezpochyby jeden z nejlepších hororů všech dob, a jak teď konečně zjišťují i literární vědci, také o mimořádně zajímavé dílo viktoriánské literatury. Stoker vytvořil doslova jakousi „normu“ upíra, jeho image a zvyků, z níž pak po hodně dlouhou dobu čerpala většina více či méně brakových spisovatelů.

Adié, Transylvánie!

Příběhy upírů „drákulovského typu“ se hojně objevovaly na stránkách pulpových magazínů a donekonečna rozmělňovaly staré schéma. Až teprve poslední desetiletí dvacátého století přinesla vítanou změnu. V roce 1976 vyšel úvodní román série Upíří kroniky, dnes už legendární „Interview s upírem“ (Interview with the Vampire), známý také z úspěšného filmového zpracování. Spisovatelka Anne Riceová v tomto i v dalších svazcích provádí své nesmrtelné hrdiny dějinami až do současnosti. Dekadentní upíří krasavci se pohybují stejně suverénně v rokokových budoárech jako v nočních klubech současných amerických velkoměst. Riceová dala upířími žánru romantickou podobu, přitažlivou i pro čtenářky ženských románů, a především vyňala už poněkud zaprášenou postavu upíra z příšeří transylvánských hradů a učinila z ní jednu z děsících, a zároveň lákajících nočních můr moderního světa. Trochu nespravedlivě zůstala v jejím stínu skrytá Suzy McKee Charnasová, která v souboru novel „Poslední upír“ (The Vampire Tapestry, 1980) vykreslila psychologicky věrohodný portrét upíra v prostředí moderních Spojených států. Oproti Riceové je její styl mnohem méně emotivní, bez patetických gest, ale o to víc sugestivní. Opět jinak se na upíry podíval i u nás dobře známý Brian Lumley v rozsáhlé sérii „Nekroskop“ (Necroscope, 1986 - ?), v níž je líčí jako příslušníky mocné nelidské rasy, obývající alternativní svět a občas expandující do světa našeho, přičemž velmi dovedně míchá paranormální jevy se špionážními hrami v období „studené války“.

Že upíři budou řádit i v budoucnosti a že se tedy tento druh hrůzostrašné literatury dá dobře kombinovat se sci-fi (a opět i s erotikou), o tom svědčí například trilogie „Sunglasses After Dark“ (Sluneční brýle před setmění, 1989), „In the Blood“ (V krvi, 1992) a „Paint It Black“ (Namaluj to černě, 1995) od Nancy A. Collinsové, jejíž české vydání se už léta odkládá. Známý americký autor Dan Simmons k tématu originálně přispěl románem „Doba mrchožroutů“ (Carrion Comfort, 1989), v němž se upíři místo krve živí lidskými emocemi, především bolestí a utrpením. I současný americký jih je díky své dusné atmosféře a kreolským čarodějnickým tradicím rozhodně dobrým prostředím pro vampyrismus, stačí si přečíst debutový román talentované, a u nás stále prakticky neznámé Poppy Z. Briteové „Lost Souls“ (Ztracené duše, 1992).

Akce & Melanchonie

V Čechách se upírům, alespoň na stránkách knih, sice nedaří tak dobře jako v zahraničí, ale jsou zde a je třeba s nimi počítat. Pokud pomineme jejich zparodované kolegy v dílech humoristů typu Miroslava Švandrlíka, na čtenáře pořádně vycenili zuby v debutu Jiřího Kulhánka „Vládci strachu (1995), kde v prostředí Evropy blízké budoucnosti spolu zápasí upíři, mezi než patří i hlavní hrdina, a nesmrtelní alchymisté. Týž autor, dnes zřejmě největší bestsellerista české fantastiky, zůstal upírům věrný i v jedné ze svých dalších knih (Noční klub, 2002 - 2003).

Opravdovou současnou domácí „královnou upírů“ je ovšem bezpochyby Jenny Nowak (vlastním jménem Jana Moravcová). Drákulovské téma přetavila v sérii, počínající románem „Nemrtvý“ (1994) a končící zatím „Krvavým býlím“ (2004), do podoby skoro čisté historické prózy s romantickými prvky. Víc než přímočarou hrůzu zde nacházíme melancholii a pocit osudovosti, který provází příběh nesmrtelného Vláda Narážeče v různých obdobích dějin, což přibližuje Jenny Nowak stylu Anne Riceové. Podobný model, ozvláštněný navíc prostředím jižní Moravy a odkazy na antickou, zejména staroegyptskou kulturu, uplatnila také její mladší kolegyně Daniela Mičanová v trilogii „Alexander“ (1999, 2002), „Lucius“ (2001) a „Orlando“ (2002).

Zdá se tedy, že ani v novém tisíciletí nemrtví definitivně neusnou ve svých rakvích a budou děsit i přitahovat další generace čtenářů. Že se upírů nebojíte? Tak to jste určitě nečetli žádnou z knih, o kterých jsem zde psal…

březen 2005, Pevnost

přepis: Lena

|| zpět ||