Dracula od Brama Stokera

Kniha o největším pánovi upírů

Upírské literatury existuje požehnaně. Kdo by si však myslel, že psaní o upírech je výsadou šestákových autorů, bude asi překvapen, že o nich psali i takoví velikáni jako Goethe či Gogol. Přesto existuje jedna kniha, která všechny ostatní zastiňuje. Tou knihou je román „Dracula“ anglického spisovatele Brama Stokera a vůbec není důležité, že poprvé vyšel už v roce 1897. Dracula je pro upírskou literaturu tím, čím Slunce pro Sluneční soustavu.

Ďábel z Transylvánie

…Před odjezdem přišla ke mně nahoru ta stará paní a velmi vzrušeně se mě zeptala:

„Musíte jet? Ach, mladý pane, musíte jet?“ Byla tak rozčilená, že snad zapomněla tu trošku němčiny, co znala, a pletla si ji s nějakým jiným jazykem, který jsem vůbec neznal. Když jsem jí sdělil, že musím odjet okamžitě a že musím vyřídit důležitou obchodní záležitost, zeptala se znovu:

„Víte, jaký je dnes den?“ Odpověděl jsem, že čtvrtého května. Zavrtěla hlavou: „Ach, ano! Samozřejmě. Ale víte vy, jaký je to den?“ Namítl jsem, že jí nerozumím, a ona pokračovala:

„Je předvečer svátku svatého Jiří. Víte přece, že až dnes v noci odbijí hodiny půlnoc, bude mít všechno zlo na světě volnost? Víte vůbec, kam jedete a co vás tam čeká?“ Zmocnila se jí úzkost natolik zřejmá, že jsem se pokoušel ji uklidnit, leč marně…

Tento nepokojivý rozhovor si zapsal do svého deníku mladý advokát Jonathan Harker – jeden z hlavních hrdinů Stokerova románu – krátce před tím, než nasedl do dostavníku směr zámek hraběte Draculy. Hrabě totiž hodlal koupit v Londýně několik domů a anglickému gentlemanovi, zástupci realitní kanceláře, se vyplatilo trmácet se kvůli tomu až do Transylvánie. Pravda, byla tu neurčitá varování domorodců po cestě, lidové talismany, které dostával darem, či znamení proti uřknutí, jimiž ho vyprovázeli – ale při vší úctě – místní lidé jsou jen pověrami zotročení chudáci. Jonathan se už těší, jak se tomu se vzdělaným aristokratem Draculou zasmějí. Ano, hrabě Dracula se smát bude.

Na chvilku Jonathana opustíme. Bram Stoker si Draculu zas tak úplně nevymyslel. Vzorem mu byl legendární valašský krutovládce Vlad Tepes, krvežíznivý tyran, před kterým se třásli i Turci. Vlad Tepes panoval v druhé polovině patnáctého století a jeho krutost byla tak neuvěřitelná, že nikdo nepochyboval o jeho spolku s ďáblem. Vladovou oblíbenou kratochvílí bylo napichování lidí na kůl (což okoukal na dvoře tureckého sultána, kde byl v mládí rukojmí). Měl na svědomí tisíce umučených mužů, žen i dětí, a když neohroženě bojoval s Turky, jeho vlastní armáda se ho bála víc než nepřítele. A právě Vladova lačnost po lidské krvi z něj udělala legendárního Pána upírů.

Ale vraťme se k Jonathanovi. Už několik dní je hostem hraběte Draculy a začíná tušit, že něco není v pořádku. Podívejme se, co si zapsal do deníku 8. května:

…Zavěsil jsem své zrcátko na holení vedle okna a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku a zaslechl hraběte, jak mi říká „Dobré jitro!“. Trhl jsem sebou, protože mě překvapilo, že ho nevidím – vždyť v zrcadle se odrážel celý pokoj za mnou. Jak jsem sebou škubl, slabě jsem se řízl, ale v tom okamžiku jsem si toho nevšiml. Poděkoval jsem hraběti za pozdrav a obrátil jsem se zpět k zrcadlu, abych se přesvědčil o svém omylu. Tentokráte už nemohlo jít o omyl, vždyť ten člověk stál těsně u mě a já ho mohl vidět přes rameno. Ale v zrcadle nebyl! Bylo v něm vidět celou místnost za mnou, ale nikoho jiného nežli mne! Vyděsilo mě to a po tolika divných věcech to ještě víc posílilo onen nejasný pocit strachu, který mě přepadne vždy, když je hrabě nablízku…

V následujících týdnech prožije Jonathan Harker děsivou noční můru a jen zázrakem se mu podaří ze zámku uprchnout. Odhalí také strašlivý Draculův plán. Domy v Londýně koupil proto, aby se tam přestěhoval a rozjel „upírství“ ve velkém.

Pravý Van Helsing

Když psal Stoker svého Draculi, chtěl, aby příběh vypadal věrohodně. Jako by to nebyl plod jeho fantazie, ale autentická zpověď přímých účastníků. Román je proto pojat jako chronologicky řazený soubor deníků všech zúčastněných, obohacený o novinové články, dopisy a telegramy. Musím říct, že to byl od Stokera výborný tah a románu to dodává úžasnou atmosféru. Nepochybuji o tom, že před sto lety hodně čtenářů uvěřilo, že se všechny události opravdu staly. Již jsme se tedy seznámili s deníkem Jonathana Harkera, kterým román začíná. Na scénu však brzy vstupují další aktéři a jejich deníky – Jonathanova snoubenka Mina, její přítelkyně Lucy, potom tři ušlechtilí gentlemani Arthur Godalming, Quincey Morris a dr. Seward, no a jako poslední slavný Van Helsing (Stokerův Helsing však nemá s tím dnešním filmových nic společného). S Lucy se začnou dít podivné věci. Od té doby, co ve Whitby ztroskotala ta podivná loď bez posádky s mrtvým kapitánem, připoutaným ke kormidlu, začíná slábnout a mizet před očima. Přátele jsou znepokojeni, netuší, co se s ní děje. Neví to ani doktor Seward, požádá proto o pomoc svého učitele z Amsterodamu Van Helsinga. Nám je jasné, že Lucy vysává hrabě Dracula, a brzy to pochopí i Van Helsing (Jonathan je nezvěstný, jinak by jim vše samozřejmě došlo dřív). Nastává nelítostný boj se silami temna, ale zpočátku prohrávají naši hrdinové na celé čáře. Lucy se nepodaří zachránit a zemře. Všechno však teprve začíná. Lucy se bohužel stala upírem, začala řádit, a tak milujícím přátelům nezbývá než proniknout do rodinné hrobky a osvobodit její duši. Úkol je to těžký a morbidní…

…Jak tam ležela, vypadala jako hrůzný přízrak: špičaté zuby, zakrvácená smyslná ústa – při pohledu na ně jsme se otřásli -, chlípné vzezření bez jediné jiskry duše, to všechno působilo jako ďábelský výsměch Lucyině nevinné čistotě. S metodičností jemu vlastní začal Van Helsing vytahovat z vaku jednotlivé předměty a rozkládal je tak, aby je měl po ruce. Nejprve vytáhl pájku a pájedlo, nato malou olejovou lampičku, kterou po zapálení postavil do kouta hrobky, a nakonec kulatý dřevěný kůl, dva a půl palce tlustý a asi tři stopy dlouhý. Jeho konec byl do tvrda vypálen a ostře zahrocen. Spolu s kůlem vyňal těžké kladivo… Arthura a Quinceyho tohle náčiní poněkud ohromilo…

…Arthur uchopil kůl a kladivo, a protože už byl k činu pevně odhodlán, ruce se mu ani netřásly. Van Helsing rozevřel modlitební knihu a začal předříkávat. Quincey a já jsme po něm opakovali, jak nejlépe jsme dovedli. Arthur přiložil hrot kůlu na srdce a já jsme zahlédl, jak se bílé maso pod ním promáčklo. Potom vší silou udeřil.

Přízrak v rakvi se začal svíjet, z rozevřených rudých rtů se vydral odporný skřek, až nám ztuhla krev v žilách. Tělo se otřásalo a kroutilo a zmítalo v prudkých křečích, ostré bílé zuby skřípaly a prokously rty, ústa byla potřísněna krvavou pěnou. Ale Arthur necouvl…

Čtenář určitě ocení, že Arthur byl Lucyin snoubenec.

Stokerův Dracula je strhující příběh, který ani po sto letech nezevšedněl. Pravda, dnešním čtenářům odkojeným „Vetřelcem“, „Doomem“ a Stephenem Kingem už nebude připadat tak hrůzostrašný jako našim pradědečkům, ale to není vůbec důležité. Dracula je absolutní klasika, mistrovsky napsaná (k rozuzlení příběhu dojde doslova na poslední stránce), a bez nadsázky patří mezi hlavní pilíře fantastické literatury.

Otec nejslavnějšího hororu

Bram Stoker se narodil 8. listopadu 1847 v Clontarfu na severu Dublinského zálivu do rodiny chudého, ale zbožného státního úředníka. Byl třetím potomkem ze sedmi a v dětství často marodil, avšak po vstupu na univerzitu se stal vynikajícím atletem a sportu holdoval celý život. Jako každý správný Ir bral velmi zodpovědně víru v Boha, a tak se nemůžeme divit, že je Dracula plný náboženských rekvizit. Není to však vůbec na škodu, naopak, k upírské literatuře to bezesporu patří.

Když Bram Stoker dostudoval, vstoupil do státních služeb jako jeho otec. Taťka se sice dmul pýchou, že syn jde v jeho stopách, mladý Stocker z toho však příliš odvázaný nebyl. Jeho vztah k úřadu byl přinejmenším rozpačitý, učarovala mu totiž novinařina a literatura. Psaní se věnoval ve volném čase, psal články do novin a byl neplaceným divadelním kritikem. V roce 1878 pověsil úřednickou kariéru na hřebík a stal se tajemníkem Henryho Irvinga, asi nejslavnějšího herce své doby. A aby těch životních změn nebyl málo, ještě téhož roku se oženil s půvabnou Florence Balcombovou. Bram Stoker toho za svůj život moc nenapsal, vlastně jen několik pohádkových knížek a pár sentimentálních románků. Když však stvořil Draculu, zajistil si slávu i popularitu. Ale bohužel, jeho další literární pokusy už byly víceméně propadáky, nastavil laťku příliš vysoko. Žít dnes, po úspěchu Draculy by určitě napsal několik pokračování, čímž by si zajistil bohaté živobytí až do smrti. Holt jiná doba, jiné zvyky. Nezemřel proto v požehnaném věku ve vile na Bahamách, ale v pětašedesáti na celkové vyčerpání.

Ti zlotřilí Slováci!

Jednu věc nemůžu vynechat. Nevím, čím si to naši východní sousedé zasloužili, ale ve Stokerově románu hrají nezanedbatelnou úlohu. Takto jsou nám popisováni:

…Nejzvláštněji vypadali Slováci se svými velkými pasteveckými klobouky, pytlovitými, špinavě bílými kalhotami, bílými plátěnými košilemi a obrovskými bytelnými koženými opasky, širokými téměř jednu stopu a hustě posázenými mosaznými cvočky. Byli obuti do holínek, v nichž měli nacpány kalhoty, měli dlouhé černé vlasy a husté kníry. Vypadají velmi malebně, ale nijak přitažlivě nepůsobí. Na divadle by jim okamžitě svěřili úlohu všelijakých starých loupežníků z Orientu…

Není se tedy co divit, že byli prvními podezřelými, když někde někoho zamordovali…

…V tom kdosi přiběhl a udýchaně vyhrkl, že za hřbitovní zdí kostela sv. Petra byla nalezena mrtvola Skinského, hrdlo měl rozsápané jako od nějakého divokého zvířete. Naši informátoři se odběhli podívat na ten strašný výjev a ženy vykřikovaly: „To udělal jistě Slovák!“… V manželově denníku je zmínka o tom, že Skinsky má styky se Slováky, kteří provozují obchod po řece až dolů k přístavu. A poznámka té ženy, že vraždu spáchal nějaký Slovák, prozrazuje záporný postoj k těmhle lidem…

A také, pacholci, pomáhají samotnému Draculovi!

…V Londýně se hrabě rozhodl, že se na svůj zámek vrátí po vodě, je to cesta nejbezpečnější a nejméně nápadná. Ze zámku ho odvezli Szganyové a celý náklad nejspíše předali Slovákům, kteří dopravili bedny do Varny…

Je vidět, že Bram Stoker měl podobné informace jako Arthur C. Doyle, když psal holmesovku „Drama v Čechách“, kde z českého krále udělal bezmála cikánského barona. Pevně tedy doufám, že Slováci na Stokerova Draculu nezanevřou – byla by to věčná škoda!

březen 2005, Pevnost

přepis: Lena

|| zpět ||