Joss Whedon a jeho dílo

Druhý díl, ve kterém se dozvíme něco málo o upírech a o něco ještě míň o tom, co by měl mít úspěšný seriál.

Když jsme tady rozebírali hlavní postavy, nemůžeme zapomenou ani na jednu ze základních hlavních figur prvních třech sezón, Angela, upíra s duší. Tu vyfasoval jako prokletí od cikánů, kterým zakousl dceru, a díky tomu od té doby žije s vědomím svých hříchů a snaží se konat dobro. Tohle prokletí má jeden háček. Angel nesmí nikdy zažít okamžik naprostého štěstí, jinak je duše v čudu a místo přátelského upíra ze sousedství je tu zpátky jeden největších masových vrahů v historii, Angelus. To, že se tenhle dovětek vztahuje hlavně na orgasmus, zjistí Buffy poměrně rychle.

Angelus: Chci tě mučit. Byl to můj koníček a dlouho jsem to nedělal. Vždyť, když jsem to dělal naposledy, neexistovali ještě ani motorové pily!

Jako většina věcí v seriálu, i vztah Buffy/Angel je silná metafora. V tomhle případě na první lásky, na chvíle, kdy si člověk nepřipouští chyby druhého... a pak najednou jednoho rána vystřízliví. Byť uznáváme, obvykle se to obejde bez akvarijních rybiček navlečených na provázku (Willow: „Poprvé v životě jsem ráda, že mi rodiče nekoupili štěně.“) a mrtvých učitelek.

Angelus: Stále se nemůžu rozhodnout, jak jí nejlépe vyjádřit svou náklonnost.
Spike: Tak proč jí prostě nevyrveš plíce? To by mohlo udělat dojem.
Angelus: Chybí tomu... poezie.
Spike. Nemusí. Co se rýmuje se slovem „plíce“?

Vůbec vztahy Buffy a spol. končí obvykle dost špatně. Buffy je evidentně fixovaná na stvoření temnot, a její vztahy nemají velkou budoucnost (už jen proto, že nepřichází v úvahu takové věci jako svatba v kostele či romantická procházka na sluníčku). Ani ostatní ze scooby gangu na tom nejsou líp. Whedon jim ničí životy s nasazeným hodným markýze de Sade a když je někdo šťastný, tak to obvykle znamená, že se mu brzy přihodí něco velmi ošklivého. Buffy je i přes všeobecný humor, hlášky a převážně pohodovou atmosféru, docela tvrdý seriál. NIKDY si při něm neříkejte „ne, tohle tvůrci určitě neudělají, to je moc“. Pokud to opravdu neudělají, tak jen proto, že provedou něco ještě mnohem horšího. Spousta postav umře, včetně komických figurek... i když to není nic proti Angelovi, který už je vysloveně seriálová obdoba vyhlazovacích táborů.

Jak už bylo psáno, Buffy je seriál o vztazích. A ty vztahy se netýkají jenom kladných figur. Snad jenom v hongkongských filmech obdarovávají tvůrci padouchy tak pozitivními emocemi jako v Buffy. Vztah starosty, hlavního záporáka třetí sezóny, ke své likvidátorce Faith, je čistě otcovský - chodí s ní na procházky, kupuje jí Playstation... a dokonce jí nutí před každou vraždou pít mléko, protože je dobré na kosti. Naučený z filmů divák čeká, kdy se ukáže, že jsou to parchanti a jeden druhého využívají... a marně. Naopak jejich pozitivního vztahu využije zcela nepozitivně hlavní kladná hrdinka.

Starosta (když jí živé pavouky): Úplně cítím, jak do mě proudí síla. A nejenže mi dají obrovskou moc, ale navíc jsou plní vláknin. To, že se stanu vládcem světa, ještě neznamená, že bych neměl mít v pořádku stolici.

Stejně tak dokonalý je vztah dvou „takových normálních upírských zabijáků“, Spika a Drusilly. On je frajírek, který tvrdí, že od něj image odkoukal Billy Idol, ona naprosto a zcela stoprocentně šílená osoba s půvabem Morticie Addamsové, a spolu tvoří dokonalý a dokonale smrtící pár. Mimochodem, Drusillu alias Dru dohnal k šílenství kdysi sám Angel, tím, že ji před očima vyvraždil celou rodinu. To většinou zabírá.

Spike: Co děláš?
Drusilla: Pojmenovávám hvězdy.
Spike: Nemůžeš vidět hvězdy. Nad námi je strop... a navíc je den.
Drusilla: Ale já je vidím. Jen jsem si je všechny pojmenovala stejně a teď v tom mám zmatek.

Spike, alias William the Bloody, je vůbec velkou postavou celé série. Původně to měl být padouch na jedno použití, ale tenhle cynický a lehce pozérský upír s anglickým přízvukem a odbarvenými vlasy se chytnul natolik, že se časem vrátil, postupně ovládl celý seriál, stal se jednou z nejoblíbenějších postav, po jeho skončení přešel do spin-offového Angela... a i po jeho zrušení není vyloučené, že se časem objeví jeho vlastní, sólový speciál.

Spike: Kdyby každý upír, který tvrdí, že byl u ukřižování, tam doopravdy byl, tak by to tam vypadalo jako ve Woodstocku. Já ve Woodstocku byl. Zakousnul jsem jedno květinové dítě a pak jsem se šest hodin díval, jak se mi hýbe ruka.

Spike se taky v průběhu seriálu dost změnil... i když ne zcela dobrovolně. Tajná vládní organizace mu do hlavy nasadila čip, který mu zabraňoval zabíjet lidi, čímž se z něj stal upíří impotent. Nezapomenutelná je scéna, ve které ho Willow - poté, co se jí pokusil neúspěšně zakousnout - utěšuje, že se to může stát každému, že je možná jen moc nervózní a ať si chvíli odpočine a pak ať to zkusí znovu. Naštěstí Spike rychle zjistí, že tenhle čip funguje jen na lidi, takže (když zrovna nesleduje v televizi telenovely, nechlastá, nebo nehraje s démony poker o koťátka) z nedostatku jiné zábavy bojuje se zlem.

Harmony: Je Antonio Banderas upír?
Spike: Ne.
Harmony: A můžu z něj udělat upíra?
Spike: Ne... Vlastně, proč ne, udělej. Užij si to. A přiber i Melanii a děti.

Deset stupňů k Buffy

Buffy je nejen velmi dobrý seriál, ale skoro příručka pro začínající spisovatele a scenáristy, o tom, jak se dá pracovat se scénářem, s dialogy, jak obcházet a využívat klišé. Takže si teď rozeberme deset věcí, které dělají Buffy... ale vzhledem k tomu, že už na tohle téma vyšlo několik dost tlustých knih, budeme skutečně jen heslovití.

I. - III Nápad, hlášky, charaktery

Tohle už jsme probírali, takže jen letmo.
Nápad: Postavit proti příšerám postavu, která je obvykle jen vřískající obětí, je základ. K tomu patří celý lehce znevažující, realizující a dehonestující přístup. Když je někdo blbec za živa, tak tím, že získá tesáky, inteligenci nezíská. Takže můžeme narazit na upíry s manýry a inteligenci roztleskávačky... a naopak, ve chvíli, kdy se Buffy střetne s nemrtvým psychiatrem, tak za chvíli leží na náhrobku a svěřuje se s problémy dětství.

Hlášky: To je asi první, co si na Buffy všimnete. Ze všech stran se na vás valí hlášky a ustavičné popkulturní odkazy - zvláště v šesté sezóně, když se do hry vloží trojice padoušských nerdů (což je slovo, pro které neexistuje český ekvivalent, jsou to takoví ti sociální vyvrženci, na školách pohrdaní lidé, co hrají dračí doupě, nosí věci vyšlé z módy, sbírají komiksy, na stěně mají plakáty z Hvězdných válek, čtou sci-fi... pardon, nechtěli jsme se vás dotknout).

Postavy: Whedon a jeho lidí dokáží napsat charaktery, které si během dvou vět oblíbíte a zapamatujete... a jejichž smrt vás vždycky spolehlivě zasáhne. Dokáží i to, vytvořit sympatickou postavu, nechat jí zabít - a během několik dílů vás přinutit, abyste si jejího vraha oblíbili a těšili se na jeho další příchod. Dělají to především pomocí humoru. Co na tom, že ten člověk zabil pár set lidí - má hlášky, je mu odpuštěno. Jediné, co je problém, je to, že pak čekáte i v jiných filmech, že bude stejně zábavný jako v Buffy. Příchod temnoty s Emmou Caulfieldovou jsme strávili čekáním na to, až si konečně přestane hrát na vyděšenou a začne chrlit hlášky. Koneckonců, vždyť na ní útočil jen nějaký zubní démon a ne něco opravdu děsivého... jako třeba králíčci.

IV. Jazyk

Andrew: Warren je šéf. On je Picard, ty jsi Deanna Troi. Smiř se s tím, Betazoide.

Jedna z věcí, které v českém dabingu zmizeli (včetně většiny vtipů) je jazyk, kterým hrdinové mluví. Buffyovský slang a styl mluvy je hodně zvláštní, zkratkovitý, plný novotvarů, („yuckiness“) a nepřeložitelných jazykových hříček.

I thinked you are myth!
Buffy: You were myth-taken.

Je to jazyk postavený na melodičnosti a zvukomalebnosti, přičemž každá z postav má trochu jiný styl kladení vět. Některé věci jsou opravdu šílené. Zkuste přeložit tuhle Wilowinu odpověď na to co dělá: „A doodle. I do doodle. You too. You do doodle, too?“ Peklo, co? Navíc má každá z postav trochu jiný styl vyjadřování a dost často už podle věty poznáte, kdo jí říká - a to už nemluvíme ani o věčném souboji mezi angličtinou a americkou angličtinou.

Spike (postižený ztrátou paměti): „You Englishmen are always so... Bloody hell. Sodding, blimey, shagging, knickers, bullocks. Oh, god. I'm English.“

Dokonce i ty popkulturní odkazy se vkrádají do řeči, a člověk, který se nevyzná ve filmech a seriálech může zírat na věty jako „Nemáte pocit, že jsme byli právě keysersozeováni?“ Ostatně takový člověk ani nepochopí, proč si občas říkají „scooby gang“, je ztracený a krátce po skončení seriálu spáchá sebevraždu.

V. Podtext

Buffy: Bude to někdy jednoduché?
Giles: Myslíte život?
Buffy: Jo. Bude někdy jednoduchý?
Giles: Co chcete slyšet?
Buffy: Lžete mi.
Giles: Ano, život je strašně jednoduchý. Ti dobří jsou vždycky stateční a čestní, ty zlé snadno poznáme podle špičatých rohů nebo černých kápí a, ehm, vždycky je porazíme a všechny zachráníme. Nikdo při tom nezemře a všichni budou žít šťastně až do smrti.
Buffy: Lháři.

Nejdůležitější u příběhu není samotný děj jako takový, ale to, co se skrývá za ním. Proč stojí za to ho vyprávět a proč stojí za to ho poslouchat. A ačkoliv Buffy bojuje s upíry, démony a silami temnot, jsou příšery odsouzeny do role pouhých dekorací, které titulní hrdinka a její přátelé likvidují na své nesnadné cestě životem. O čem to tedy všechno ve skutečnosti je? Kupodivu o tom, o čem jsou příběhy už odedávna. Je to o dospívání. O přechodu z bezstarostného světa dětství do záludného světa dospělých, kde může za každým rohem číhat upír, který si rád smlsne. Je to o přijímání zodpovědnosti. Nejen za sebe samotného, ale i za své blízké.

S dospíváním mizí ze života i do té doby nezpochybnitelné autority. A to buď přirozeným způsobem, v případě Buffy jde například o smrt matky, nebo rozkrytím jejich skutečné podstaty a zavržením, kdy se Buffy vzbouří a vyhlásí neposlušnost Radě Pozorovatelů. Jediným, kdo přečká všechny nesnáze, je Giles... který ovšem nakonec odchází sám, aby hrdince nebránil v přechodu do dospělosti.

Postupně, jak hrdinové dospívají, tak přitvrzuje i seriál a i témata jsou čím dál vážnější. Hrdinové často dělají špatné rozhodnutí a platí za ně - a čím jsou postavy starší, tím je cena za omyl krutější. Buffy má sice superschopnosti, ale co je jí to platné, když jediné zaměstnání, které najde, je u McDonalda, (který je mimochodem vylíčený jako peklo na zemi... a zajímavé je, že to byla jediná věc, u které si producenti dupli a musela jít z kola ven) a je tak načichlá spáleným olejem, že se do ní ani upíři nechtějí zakousnout.

A proto není divu, že prakticky každý díl Buffy je možno brát jako metaforu. Nejde ovšem o rozkvetlé louky nebo šumný les, ale o věci nepříjemné, které se člověku jednoho dne mohou chtě nechtě přihodit. O věci, které vlastně nosí ve svém podvědomí, protože, ačkoliv si to možná ani nepřipustí, se jich neustále obává.

VI. Vývoj a paměť postav

Whisper: Jsou tři druhy lidí, kterým ostatní nerozumí. Géniové, blázni a pak ti, co mumlají.

Jako je Babylon 5 promakaný, co se týče děje, kdy informace řečené v první sezóně se zužitkují v páté, tak je Buffy propracovaná, co se týče charakterů postav. Zlehka načrtnuté charaktery z první sezóny se vyvíjí, mění a košatí. Každý z nich prodělává cestu, ať už se týká poslání, charakteru - a nic se nezapomíná. Je to jeden z mála seriálů pro náctileté, kde se s lidmi táhne celá jejich minulost a skutky ovlivňují i další díly. Když někdo z kladných hrdinů něco provede (a není to jako u ostatních podobných seriálů, kdy tvůrci nenechají kladné postavy padnout moc hluboko, takže jedna z nejsympatičtějších hrdinek série mimo jiné stáhne zaživa člověka z kůže) tak to není o tom, že se v dalším díle oklepe a jede se dál. Nic není zadarmo, seriál nenabízí laciná východiska - a někdy je i celá sezóna o tom, jak získat to, co člověk ztratil. A většinou už není možné vrátit se zpátky, a tak se postavy vyvíjí a mění.

Wyndam-Pryce začal ve třetí sezóně Buffy jako komický sucharský opruz, přešel do Angela a během pěti sezón prošel tvrdou cestou až do podoby tragického hrdiny - a při jednom z diváckých hlasování byl dokonce vyhodnocený za nejoblíbenější postavu celé série. Opačným extrémem je Alex, který se za seriál změní jen minimálně (jeden z mála, který nemá vůbec žádnou schopnost), a drama je postavené na tom, že sleduje, jak ho jeho přátelé přerůstají, jak se mění a vzdalují... a nemůže s tím nic dělat.

Samozřejmě z paměti postav i diváků se dá těžit nejen tragično, ale i spousta fórků pro štamgasty. A ke cti autorů je nutno říct, že všechno nevysvětlují - kdo nechápe, nechápe. Měl pořádně sledovat seriál.

VII. Hra s žánrem

Spike: (když všechny ohromí tím, že se nabídne pomoct v akci) Já vím. Nejsem zrovna klasický typ hrdiny... a Buffy se mě párkrát pokoušela zabít. A navíc vás opravdu všechny nesnáším. Ale... (zarazí se) Vlastně když o tom přemýšlím, tak tohle všechno zní dost přesvědčivě. (sebere se a jde pryč) Doufám, že ještě stihnu Kačery z Kačerova.

Buffy píšou lidé, kteří mají horory i seriály v krvi, takže vědí, co čekáte a ani je nenapadne vám to dávat (nebo vám to dají, ale v jediném momentu vás donutí změnit úhel pohledu tím, že situaci obrátí vzhůru nohama). Whedonovci se řídí klasickou poučkou „Nikdy nedávej divákům to, co chtějí - dávej jim to, co potřebují.“ Nic není zadarmo... a co je v amerických věcech celkem vzácné, nevysvětlují všechno do absolutního zblbnutí. Naopak, spoustu věcí nechávají nevyřčených a nechají na vás, abyste si to domysleli. Často vás nechávají vás nalákat do pastí svých vlastních navyklých představ a klišé a pak hodí děj úplně jinam. Když už začne děj sklouzávat do stereotypu nebo k sentimentu, je to okamžitě shozené vtipem. Ve chvíli, kdy si říkáte „a jéje, v tomhle se budou zase hodinu patlat“, tak nastane zvrat a je konec.

Člověk vyloženě vidí scénáristy jak sedí v zakouřeném zasedacím sále a radí se nad tím, jak kterou profláklou scénu udělat jinak, znovu a líp. JW a spol. nejsou dobří proto, že by vymýšleli nějaké super originální věci, ale většinou „jen“ skládají staré věci do nových vzorů a dívají se na ně z jiného úhlu než je běžné. Třeba takový Firefly je vlastně kopie klasické space opery, akorát místo Johna Wayna sedí v kapitánském křesle Eli Wallach.

Buffy navíc nefunguje na principu většiny teenagerských televizních seriálů, u kterých se na začátku nastolí problém, který se na konci vyřeší (a během toho bude jedna krize, dvě akční scény a tři hlášky). Tady člověk málokdy odhadne, kterými cestami se bude děj řítit vpřed. To, že příběh začíná jako komedie, ještě neznamená, že by nemusel skončit tragicky. A to, že začíná jako vážné drama, neznamená, že by se nemohl zvrhnout do situační komiky. Přitom ale postavy ani chvíli nejednají proti své logice... tedy samozřejmě pokud nejsou zrovna pod vlivem kouzel.

Spike: Mohl bych ti pomoct, ale bohužel jsem paralizován tím, jak je mi to úplně jedno.

Někdy už tvůrci dělají na diváky vyloženě dlouhý nos. To třeba když padouši celé tři díly sestavují monumentální monstrum, které v minulosti vyhlazovalo celé národy, a když se jim to povede a monstrum pronáší proslov o tom, jak řádilo ve středověku a jak k jeho zastavení bylo zapotřebí celé armády, vytáhne Buffy, se slovy „Ale tehdy neměli tohle“, bazuku a monstrum suše odstřelí.

Někdy to už bylo i na diváky trochu moc - to, když v jednom díle změnili whedonovci realitu, titulky i název seriálu a zničehonic se stal hlavním hrdinou sérii nerd Jonathan. To vypukla panika srovnatelná s rozhlasovou adaptací Války světů. Ovšem tvůrci šli ještě dál - se sestrou Buffy jménem Dawn. Ta se objevila v páté sérii, což bylo trochu divné, protože v předchozích čtyřech sezónách Buffy žádnou sestru neměla... a aby to bylo ještě divnější, všichni chovali, jakoby tam byla odjakživa.

Ovšem největší ťafka věrným divákům je díl, ve kterém se ukáže, že celý seriál je v podstatě výplodem halucinací Buffy Summersové, která je toho času zavřená v blázinci. Tenhle díl je perfektní ukázkou práce scénáristů. Po jeho skončení není jisté, jestli se celý seriál zdá chovankyni ústavu nebo jestli se Přemožitelce zdálo, že se jí zdá, že je Přemožitelka blázinci. Tak a teď se v tom vyznejte.

VIII. Temnota

Buffy: Až začne apokalypsa - prozvoňte mě.

Buffy je jeden z mála teenagerských seriálů bez záchranné sítě. Hrdinové můžou udělat cokoliv a cokoliv se jim může stát. Ano, v každém seriálu nastane chvíle, kdy se hrdina obrátí ke zlu - ale jen málokdy při tom opravdu něco provede. Většinou jen tak pobíhá, vyhrožuje a v pravou chvíli se zase vrátí zpátky do ohrádky pro hodného chlapce. To, že to v Buffy takhle nebude, si uvědomíte hned poté, co v druhé sezóně praskne vaz Jenny Calendarové. Na konci sedmé sezóny už není skoro nikdo, kdo by byl úplně čistý a neměl ruce od krve. (Mimochodem, když se to vezme, tak minimálně polovina hrdinů Buffy a Angela jsou vlastně masoví vrazi - Angel, Spike, Anya, Harmony, Faith... na to, že je tenhle seriál o bojovnících se zlem, to je docela dost.)

Vůbec většina postav kráčí po tenkém provaze a snaží se nepropadnout do temnoty. Každá z hrdinů má dvě tváře - někdy doslova (Angel, Spike, Willow) a někdy je to pouze v psychologické rovině. Každý má svůj kaz. A zlo je všudypřítomné a je lákavé... a to největší jen málokdy vypadá ohyzdně. Vrcholem je patrně čtvrtá sezóna Angela, kde má nejenže „big bad“ podobu kočkoidní Giny Torres, ale jde mu o nastolení míru a lásky na světě. A kladní hrdinové mu rozmašírují hlavu.

Podobně jako postavy, má dvě tváře i seriál. Zatímco první polovina Buffy, do čtvrtého série, je poměrně rozjuchaná, od pětky začíná deprese. Ve chvíli, kdy hrdinové opustí školu a vstoupí do života, když už přestanou být outsideři, ale stávají se součástí systému, se začíná hrát na tvrdo. Pořád jsou tu geniální hlášky a humor, ale taky osobní tragédie, a tuhá depka. Taky zatímco předtím byly chyby a omyly problémem jednoho dílu, teď se s hrdiny táhnou dál a radostně jim packají život. Jak už jsme psali, seriál je o dospívání... a to většinou není žádná sranda. Buffy se během seriálu pomalu mění z sebestředné holky v unavenou ženu, která se musí starat o svou sestru a poté o celou skupinu „slayerettek“, které vede do války o osud světa a dívá se, jak jedna po druhé umírají.

Pro některé diváky tohle ztemnění bylo příliš a nezkousli to. (V Kanadě dokonce poslední dvě sezóny vůbec nešly - že by neměli vhodný vliv na mládež.) Zůstali u dob hravosti. Nás Nova ušetřila volby - Buffy šla jenom do třetí sezóny a pak šlus.

IX. Herci

Buffy: Být Přemožitelkou? To je břímě, o které se nedá s nikým podělit.
Faith: Jsme v tom sami. Naštěstí trochu pomáhá, že jsme sexy kočky se superschopnostmi.

Televizní seriály se nemůžou zase tolik opírat o triky a úžasné režijní vychytávky - musí stát na hercích. V případě Buffy na hercích, kteří dokáží bojovat, lítat vzduchem na lankách, zpívat, tancovat - a hlavně pronášet hlášky s tím nejdokonalejším načasováním. Aby byli schopni se během vteřiny z děsivé příšery změnit v komickou figurku a vzápětí byli romantičtí. A je fakt, že tady si vybrali opravdu dobře.

Sarah Michelle Gellar (Buffy)

Faith: Bože, snědla bych celého kance. Není to šílené, jak jsi po zabíjení upírů hladová a nadržená?
(všichni se otočí a hledí na Buffy)
Buffy: No... někdy po tom zhltnu celý jeden nízkotučný jogurt.

Před kamerou, filmovou či televizní, se producíruje už od útlého dětství, během kterého hrála v mnoha reklamách. Zlom znamenalo až obsazení do nekonečného seriálu „All My Children“ (který běží od roku 1970 až dodnes), protože za svůj výkon získala roku 1995 hereckou Emmy. Dva roky poté už následovala role Buffy (i když původně šla na konkurz na roli mrchy Cordelie) a spolu s ní i účinkování v hororech Kevina Williamsona Tajemství loňského léta a Vřískot 2 jako živý terč.

I během natáčení seriálu si našla čas na film, a tak se roku 1999 objevila ve své zřejmě dosud nejlepší filmové roli, a to jako Kathryn Merteuil v aktualizované „teenage“ podobě klasiky Velmi nebezpečné známosti.

Po skončení Buffy přešla od „scooby gangu“ ke skutečnému Scooby-Doo... což může sice potěšit svou důsledností, ovšem výsledek za moc nestál. Za „přijetí“ mezi celebrity můžeme alespoň považovat účast v dabingu Simpsonů (i když zatím ne sama za sebe) a remaku japonského hororu pod názvem Grudge.

Mimochodem pro její obsazení do role Buffy jistě přispělo i to, že cvičí Tae Kwon Do, kickbox a umí bruslit (v jednom díle zabije padoucha ostřím brusle).

Alyson Hannigan (Willow)

Oz: Hodně kradete zbraně z vojenských základen?
Willow: Nemáme kabelovku. Musíme se bavit po svém.

Stejně jako Sarah hraje už od útlého dětství a taky začínala v reklamách. Před jejím obsazení do role Willow stojí za zmínku snad jenom film Krásná mimozemšťanka, kde randila se svým dočasným seriálovým partnerem z Buffy, Sethem Greenem. Během Buffy si z role zpočátku zakřiknuté a za všech okolností slušné Willow (která by ani nepomyslila na sex s ženami... natož na nějakou likvidaci zeměkoule) odskočila do trilogie Prci, prci, prcičky a do role Michelle, které se svou flétnou umí hodně zajímavé kousky.

Nicholas Brendon (Alex)

Cordelie: Vážně to takhle funguje? Taky při pohledu zbraně začneš myslet na sex?
Alex: Je mi sedmnáct. Při pohledu na linoleum začnu myslet na sex.

Když mluví o tom, co dělal před Buffy, říká, že byl vágus. Neměl prakticky žádné herecké zkušenosti, živil se jako číšník či jako poskok na place. A jednoho dne šel na konkurz do Buffy a překvapivě dostal (asi to překvapilo i jeho samotného) roli. Má bratra, jednovaječné dvojče, který pak dělal poskoka na place místo něj, což se ukázalo být jako velice praktické během natáčení epizody se dvěma Alexi.

Anthony Head (Giles)

Giles: Alexi, příště bude lepší, když se budeš držet v týlu boje, kvůli vlastnímu bezpečí.
Alex: Ale pane White, jestli Clark a Lois dostanou všechny dobré reportáže, tak nikdy nebudu slavným reportérem.
Giles: Hmm?
Alex: Vtip na Jimmyho Olsena, pane. U vás asi dost mimo, co?
Giles: Lituji.

Skutečný nefalšovaný Angličan. Pochází z filmařské rodiny, vystudoval Londýnskou akademii hudebních a dramatických umění. Hrál a stále hraje v pořadech z produkce BBC (mohli jsme ho vidět v komediálním seriálu Druhá míza), ale jakožto správný Angličan nezanedbává ani divadlo. Jeho asi nejzajímavější hereckou kreací byl dr. Frank-N-Futher v The Rocky Horror Show. Od transvestitického mimozemšťana až k upjatému knihovníkovi... to je dlouhá cesta.

David Boreanaz (Angel)

Buffy: On je teď jiný. Má duši.
Angel: Aha. Hmm.
Buffy: Co?
Angel: To je bezva. (mumlá si) Dneska mají všichni upíři duši.
Buffy: Změnilo ho to.
Angel (mumlá): Aby bylo jasno, já to začal. Tu celou věc s duší. Než se to stalo módní záležitostí.
Buffy: Můj bože. Kolik ti je? Dvanáct?

Vystudoval herectví a filmovou tvorbu, přestěhoval se do L.A., ovšem moc se nedařilo (za zmínku stojí snad jen štěk v Ženatý se závazky, kde si zahrál jednoho z obletovatelů Kelly Bundové), a tak se živil jak se dalo - malováním pokojů, hlídáním parkoviště, rozvozem jídla. K roli „upírského Batmana“ Angela se údajně dostal naprosto náhodou - zkrátka ho na ulici oslovil ten správný člověk. A za chvíli měl nejen vlastní seriál, ale účinkoval v hudebních klipech a celovečerácích - hrál v průměrném hororu Valentine a své temné já předvedl jako padouch v novém filmovém zpracování komiksu Vrána.

James Masters (Spike)

Buffy: Řekni mi, co tu děláš? A maximálně pěti slovy.
Spike (počítá na prstech): Šel jsem se projít... krávo.

Jestli seriál nakopl něčí kariéru pořádně vzhůru, pak je to bezpochyby James Marsters. Původně divadelní herec, který se dal k televizi proto, že ho už nebavilo být chudý, dostal během pěti let, co se v Buffy potuloval, příležitost ukázat svou postavu ze všech možných stran. Od čistokrevného cynického záporáka, přes paroháče, komickou figurku, oběť neopětované lásky, až po tragického hrdinu. A tak teď může plánovat natočit filmovou adaptaci Macbetha se sebou v jedné z hlavních rolí.

X. Scénáristé

(hledají příčinu ztráty síly u Buffy)
Alex: Možná bysme měli hledat něco jako, ehm, přemožitelský kryptonit.
Oz: Špatná metafora. Kryptonit zabíjí.
Alex: Předpokládáš, že jsem myslel zelený kryptonit. Já samozřejmě mluvil o červenám kryptonitu, který ze Supermana vysává jeho sílu.
Oz: Špatně. Zlatý kryptonit vysává sílu. Červený kryptonit mutuje Supermana na odporného...
Buffy: Hej, hoši! Realita volá!

I když tady skloňujeme jméno Whedon ve všech pádech, tak Buffy není jen jeho zásluha. I když měl nad seriálem dohled a poslední slovo (a ty nejlepší díly jsou od něj), tak se obklopil týmem opravdu skvělých osobností. Lidí, kteří se nespokojili s prvním, co je napadlo, ale u každé věci přemýšleli, jak to udělat nějak líp a originálněji. Lidi se smyslem pro humor a geniálními nápady. Takže rozhodně stojí za to je sledovat a jít jim ve stopách.

Někteří dostali šanci zkusit vlastní seriál. Třeba Doug Petrie rozjel s Elisabeth „Faith“ Dushku márniční sérii Tru Calling. Na něm dělá i Jane Espensonová, kterou také přetáhli producenti dalších hitových seriálů - třeba klonu Dawsonova světa jménem O.C. (s ní ho dělá i Drew. Z. Greenberg). David Greenwalt zase prubnul sci-fi thriller Jake 2.0 a Tim Minear spustil fantaskní seriál Wonderfall, který vyvolal nadšení mezi kritiky i diváky... ovšem vedení televize ho nenechalo ani pořádně rozjet a poté, co první díly neměli dost velkou sledovanost, ho u čtvrtého dílu zastavili. Stejně jako u Whedonovy Firefly, je možné celou sezónu vidět jen na DVD. K Angelovi přetáhli i Ben Endlunda, který má na svědomí i komiks a kreslený seriál Klíšťák a po skončení Angela přešel k seriálové adaptaci komiksu Warrena. „Transmetropolitana“ Ellise - Global Frequency. Marti Noxonová zase dělá další nadpřirozenou sérii Point Pleasant a Bret Matthews zase napsal scénář k anime verzi Riddickových dobrodružství. Ale nejvíc buffyistů přetáhl konkurenční seriál, špionážní Alias - včetně Jeffrey Bella, Drew Z. Greenberga, Drewa Goddarda, Rebeccy Randyové i Davida Furyho... se kterým teď tvůrce Aliasu, J. J. Abrahams, rozjíždí nový seriál Lost. A Stevena S. DeKnighta a Drew Z. Greenberga spolklo Smallville.

A co dělá sám Joss? Natáčí svůj první celovečerák Serenity (pokračování svého vlastního seriálu Firefly), dostal na hraní největší marvelovský tým X-Meny a rozjel s nimi novou komiksovou řadu, Astonishing X-Men (prvního dílu se prodalo neuvěřitelných čtvrt milionu kusů!), a mluví se o jeho dalších filmech. Uvidíme, co z toho bude.

Epitaf

Faith: Celé léto bylo úděsné horko. Takže je asi padesát stupňů ve stínu, já ležím ve stanu a nemám na sobě ani nitku. A nejednou slyším zvenku křik. Takže vyběhnu ven, úplně nahá a tam je havarovaný církevní autobus a kolem tři upíří, který se krmí baptisty z Jižního Bostonu. Tak ty upíry oddělám a kněz mě samou radostí začne objímat, jako by byl konec světa, když se tam zničehonic objeví policie a oba nás odveze do vězení.
Alex: Páni. Podle tohohle příběhu by měli natočit film a pouštět ho každé Vánoce.

Whedon vyhlásil, že od začátku plánoval Buffy jako seriál, který se stane součástí popkultury a z hlavní hrdinky televizní ikonu. A povedlo se mu to dokonale. Vychází knihy, komiksy, časopisy, rozbory a úvahy o filozofii a mytologii Buffy (ve kterým můžeme narazit i na jména jako David Brin, Harlan Ellison či Warren Ellis). A udělal to překvapivě tím, že jeho seriál je inteligentnější, než ty ostatní... věřili byste tomu? Ale nenechte se vyděsit spoustou rovin, který seriál má. Nikdo po vás nechce, abyste rozebírali díl od dílu a hledali v něm skryté významy. Můžete si ho prostě jen užívat. Je legrační, děsivý, dojemný, silný, tragický i zběsile komediální. A i když po páté sezóně Angela buffyverzum skončilo... pořád je tu naděje, že se objeví alespoň nějaká minisérie, nebo ten, všemi očekávaný, celovečerní film. Koneckonců, když to šlo u Firefly, tak proč by to nešlo tady?

S touhle nadějí se s fenoménem Buffy rozloučíme... a myslím, že následující citát je na uzavření naší trilogie naprosto ideální.

Anya: Co tam děláš na záchodě?
Andrew: Vzdělávám a vychovávám
Anya: A nemůžeš normálně masturbovat, jako my všichni ostatní?

Nejlepší z Buffy

Většina kritiků se shoduje na genialitě několika dílů... samozřejmě, pod všemi je podepsaný Joss Whedon.

Ten první je ve čtvrté sezóně a jmenuje se Hush. Vznikl tak, že Whedona už štvaly recenze, které tvrdily, že Buffy je úspěšná jen díky skvělým dialogům. Takže udělal příběh, ve kterém všichni přijdou o hlas, a půl hodiny nepronesou ani slovo... a byl nominován na cenu Emmy. V téhle sezóně napsal Whedon ještě jeden díl. Byl to ryze lynchovský Restless, ve kterém hrdinové prochází nočními můrami svých fóbií, a jednoho po druhém je zabíjí tajemná bytost... a otravuje muž mávající sýry (jeho význam se všichni dodnes snaží objevit... i když sám Whedon tvrdí, že žádný nemá... kdo by mu ale věřil).

Další zásadní díl se odehrává v páté sezóně a jmenuje se Body. V něm umírá jedna z hlavních postav seriálu... a celých pětačtyřicet minut je jen o tom, jak hrdinové na smrt reagují. Zapomeňte na smyčce, slzy tekoucí po tváři a podobné klišé - tenhle díl je naprosto nesentimentální a až děsivě precizní rozbor reakcí lidí na smrt někoho blízkého, na chvíli, kdy život najednou přestane dávat smysl. Je to nepříjemný, syrový a hodně silný díl. Jedno z nejlepších děl o tom, jak se z živé a blízké bytosti stane jenom nehybně ležící tělo. Mimochodem, tenhle díl byl nominován zase na Nebulu.

Oukej. Tak tu byla hororová komedie, lynchovina, vážné drama... co nám tu ještě chybí... ano, muzikál. V šesté sezóně přichází Once More With Feeling. Hudba, texty, režie: Joss Whedon. A na něm jen jasně vidět způsob Whedonovy práce. To, že se nespokojí s tím, co se automaticky nabízí. Když dělá díl, ve kterém se nemluví, tak se v něm všechno řekne. Když dělá díl o smrti, obejde se bez pohřbu a sentimentu. A když dělá muzikál, tak ho nepojme obvykle, jako komediální odlehčení. Jeho hrdinové díky kouzlu nejen zpívají, ale zpívají o tom, co je uvnitř žere - takže vyplouvá na povrch všechno to, co před ostatními pracně tajili. Navíc Whedon nestvořil jen „díl se zpěvy“, ale opravdový muzikál, se vším, co k tomu patří. Taky přiznává, že se učil od nejlepších - od Disneyho a South Parku. Samozřejmě, opět nominace na Nebulu.

duben 2005, DVDMAG

Jiří Pavlovský a Ondřej „Molir“ Kratochvíl

|| zpět ||