Moje životní výhry

Máš za sebou skvělou taneční kariéru. Co tě přimělo s tím skončit a začít se věnovat herectví?

Robia LaMorte: Profesionálně jsem začala tančit v šestnácti letech a měla jsem skvělou kariéru. Neustále jsem cestovala a pracovala s úžasnými lidmi. Byla jsem ale příliš mladá na to, abych to ocenila. Úplnou třešinkou na dortu byla spolupráce s Princem. Ve 22 jsem si uvědomila, že jako tanečnice už jsem dosáhla téměř všeho a chtěla jsem skončit na vrcholu kariéry. Jako další krok mě logicky napadlo herectví. Pro mě, jako pro někoho, kdo neumí moc zpívat, ale chce se dále kreativně projevovat, to bylo to pravé. Do světa herectví jsem pomalu začala pronikat díky reklamám (ne těm tanečním). Začala jsem tedy brát hodiny herectví a účastnila se různých castingů do seriálů nebo filmů.

Určitě máš v záloze hodně historek, ale co nejneobvyklejšího, popřípadě nejzajímavějšího, jsi kdy musela udělat na castingu?

Taneční castingy nejsou tak klidné jako ty herecké. Na těch tanečních vám velice často řeknou ať improvizujete, což znamená, že pustí hudbu a vy musíte zatancovat, co vás právě napadne, asi tak před stovkou lidí… Dívají se na vás i ostatní tanečníci. Většina tanečníků je pěkně šílená a ke stydlivosti má daleko, takže když mají možnost se předvést, jdou do toho opravdu naplno. Já na jednom castingu předvedla tanec i na stole porotců. Nebo jsem taky vytáhla na parket jednoho chlápka, co měl na starosti hudbu a tancovala jsem kolem něj jak šílená. Musím však podotknout, že v jsem v té době byla ještě teenager.

Jaká byla spolupráce s Princem? Zní to jako pořádné dobrodružství. Podělíš se s námi o něco z té doby?

Byla to úžasná zkušenost. Jenom bych si přála abych Princův koncert viděla i z pohledu diváka. Nikdy předtím jsem na koncertě nebyla a najednou jsem tančila na pódiu vedle jednoho z nejúžasnějších umělců. Celá show byla detailně propracovaná a já byla přesvědčená o tom, že takhle musí vypadat všechny koncerty. Když bylo turné u konce zašla jsem si na jeden koncert, ale nemohla jsem uvěřit svým očím. Ten chlápek na jevišti jenom stál a zpíval. Až tehdy mi došlo, že jsem byla součástí něčeho fantastického. Od té doby jsem navštívila spoustu koncertů, ale ani jeden z nich nemůžu srovnávat s tím Princovým. Ten byl ohromný i během zkoušek. Ani po měsících koncertování s ním mě jeho hudba ani vystoupení neomrzely.

Za jakých okolností ses dostala ke spolupráci s Jossem Whedonem, čili k Buffy?

Četla jsem pro castingovou režisérku a líbila jsem se jí, takže jsem se dostala do užšího výběru, kde jsem se setkala s Jossem. Bylo tam i několik dalších lidí včetně Tonyho heada, kterého jsem v té době považovala za jednoho z producentů. Byla jsem v šoku, když jsme hráli spolu, protože jsem myslela, že Giles bude jeden z mých studentů. Nějak jsem do toho nedala tu správnou chemii, protože jsem se chovala, jako bych mluvila s třináctiletým. Mluvila jsem s Tonym jako s dítětem a jako že jsem chytřejší než on. A celkem to fungovalo. Taky jsem se na tu zkoušku neoblékla jako typická učitelka a to taky přišlo vhod. Jossovi se líbilo, že nepředstavuju konzervativní učitelku. Při té scéně mi to hodně pomohlo. Další den mi volali a tu roli mi nabídli. Tehdy mělo jít jen o hostování v jednom díle. Těžko říct, jestli uvažovali o možném pokračování, nebo se pro to rozhodli až po tom, co mě s Tonym viděli hrát.

Jaký byl první den na natáčení?

Jé, to už je dávno. Myslím, že moje první scéna byla, když jsme byli v knihovně a já říkala Gilesovi, jak skvělý je počítač a že ta idiotská bedna se jmenuje monitor. Bylo to super.

Jaká byla spolupráce se Sarah Michelle Gellar?

Sarah ke mně byla vždy velkorysá. Když jsem natáčela svůj poslední díl, koupila mi i dárek. Taky mi sehnala takovou tu režisérskou židli s mým jménem. Všichni herci takové mají a během přestávek na nich sedí. Nikdy jsem takovou neměla, protože jsem nebyla hlavní postavou. Byl to skvělý způsob jak mi dát najevo, že jsem součástí Buffy rodiny.

Máš fanoušky, kteří by tě rádi viděli jako jednu z hlavních postav. Ty sama by ses tomu nebránila?

No, momentálně už asi trochu ano. Můj život jde jiným směrem a já bych ráda plula s proudem. Na rozdíl od tance, je v herectví ještě několik věcí, které bych mohla dokázat. Doufala jsem, že bych mohla dostat roli v nějaké komedii. No, uvidíme. Teď se hodně zaměřuju na duchovenstvo. Něco o tom je i na mojí webové stránce - robialamorte.com. Hodně času trávím tím, že pomáhám lidem lépe pochopit Boha. Učím ženy jak ho přijmout do svého života… Taky hodně cestuju a chystám se napsat knihu. Herectví mám ráda, ale když se věnuju duchovenstvu, mám pocit, že to je to, pro co jsem byla stvořená.

Co se dále týče fanoušků, stala ses pravidelným hostem na různých konferencích. Překvapuje tě, že tě fanoušci Buffy stále podporují? Řekni nám nějaký zážitek z konference.

Setkání s fanoušky si opravdu užívám. Strašně moc jich říká „Doufám, že ti nevadí, že pro tebe mám dárek?“ Komu dneska vadí dostávat dárky? Dostala jsem spoustu překrásných dopisů, šperků a několik naprosto úžasných kreseb, kde jsem já jako Jenny. Byla jsem dojatá. Je to hezký pocit vědět, že si kvůli vám najdou čas a chtějí vám udělat radost.

Dělala jsi v seriálech, ve filmech, reklamách, hudebních klipech i na jevišti. Která role pro tebe představovala zatím největší výzvu?

Na jevišti jsem vystupovala jen jednou a bylo to něco úplně jiného, než před kamerou. Moc se mi líbily všechny ty zkoušky. Taky se mi líbilo vystupovat celé týdny s jedním a tím samým. V seriálech a ve filmech je vždycky trochu smutku, protože jak tu roli jednou zahrajete, je nadobro pryč a už ji neoživíte. Co se týče výzev, tak myslím, že jsem ještě neměla možnost vydat ze sebe úplně všechno. Světu jsem ještě neukázala všechno, co ve mně je. Ještě jsem nedostala roli, po které bych měla ten pocit „Ano, dokázala jsem to. Vydala jsem ze sebe všechno.“ Něco podobného jsem trochu cítila, když jsem dělala nezávislý film 12 stops on the road to nowhere. Ta role mi byla nejbližší a hodně mě naplňovala.

Kdyby sis mohla dát kafe, nebo čaj s kýmkoli na světě, koho bys vybrala?

Winfrey Oprah by byla první. Vždycky mě inspiruje a díky ní vidím, že i jeden jediný život může hodně ovlivnit ostatní.. Pak bych brala Joyce Meyer. Je taky duchovní. Má na mě obrovský vliv, protože Boha podává takovým způsobem, že se s ním lidé dokážou ztotožnit. Taky je hodně zábavná. Žádná typická pánbíčkářka. No a potom bych šla samozřejmě s Bradem Pittem… no… však mě chápete.

rok 2005

překlad: Zanthya

|| zpět ||