Měla jsem ráda zlou Faith

Když se na konci minulého roku na setkání ‚Boston Wizard World‘objevila Eliza Dushku, byla, jako ostatně vždy, velkým úspěchem – obléhali ji jak příznivci její postavy Faith až po fanoušky seriálu Tru Calling.

Z Bostonu do Hollywoodu, od školních her k vysokorozpočtovým filmům, od hostování v TV seriálech po vlastní show – Eliza Dushku toho za svůj krátký život stihla opravdu hodně. Během konference ‚Wizard World‘ v jejím rodném městě Bostonu vyprávěla tato herečka nadšeně o své předchozí kariéře, úspěchu v televizi, ale hlavně o tom, co chce dělat dál.

„Skydiving!“ směje se. „Chci to strašně moc udělat, protože se toho příšerně bojím! Ale když se něčeho bojím, prostě to chci udělat.“

Cože? Copak tahle představitelka Faith chce opustit hereckou dráhu a dát se na kariéru v extrémních sportech? Naštěstí ne. V době jejího vystoupení na conu měla Eliza před sebou vystoupení v divadelní hře ‚Dog Sees God‘ a prozradila, že je nadšená. „Budu hrát na Broadwayi! Jsem vyděšená, ale nadšená. Opravdu mám strach. Když točíte film nebo seriál, když zkazíte svou repliku, prostě to natočíte znovu, ale opravdu mám strach z živého publika a jsem skutečně nervózní. Hra se jmenuje ‚Dog Sees God‘ a je o postavách ze stripů ‚Peanuts‘. Jen se to odehrává o 10 let později, Snoopy umřel, ale v té hře se toho tolik děje, že ho nebudete postrádat. Postavy jsou na střední škole, takže je to hodně o sexu, drogách a homosexualitě. Hraju Pigpenovu sestru.“

Ačkoliv je divadlo trochu mimo hereččino obvyklé působení, její další projekt je více známé území – nezávislý film ‚Nobel Son‘, režírovaný Randallem Millerem, ve kterém se představí takové hvězdy jako Alan Rickman, Bill Pullman, Danny Devito, Ted Danson a Shawn Hatosy. „Chtěla jem tu roli hrozně moc,“ říká Eliza. „Představte si nefunkční rodinu, otec vyhrál Nobelovu cenu a hraje ho Alan Rickman (*Nica – profesor Snape z Harryho Pottera) a Mary Steenberg jeho ženu. Já hraju šílenou holku, která utekla z blázince a jsem velmi chytrá a sladká, dokud se nezblázním a nestane se ze mne manipulativní šílená mrcha…“

Zatímco Buffy fanoušci ji můžou znát nejvíc díky její televizní práci, Eliza začínala ve filmech po boku takových hvězd jako Chris Rock, Will Ferrel, Arnold Schwarzenegger a Robert DeNiro a začala hrát už jako opravdu mladá.

Jak sama říká, být hvězdou, která žije na předměstí Bostonu, nebylo vždy lehké. „Na škole jsem měla období, kdy jsem zatínala pěsti a strašně se potila. Bylo to těžké, být jedenáctiletou herečkou, když chodíte do státní školy. Zvlášť když se k vám učitelé chovají jako ‚Oh, filmová hvězdo, tak ty si myslíš, že jsi něco zvláštního? Tak teď ti to ukážu!“

Další nevýhodou být herečkou z Bostonu je slavný, nebo spíš neslavný, bostonský přízvuk, který hodně polyká ‚r‘. Eliza o tom se smíchem vypráví: „Když jsem natáčela svůj první film, poznámka casting directora byla: má skvělé instinkty, může být vynikající herečka, má příšerný novoanglický přízvuk. Musela jsem mít na natáčení někoho, kdo za mnou celé dva týdny chodil a pokaždé, když jsem řekla ‚cah, heah, theah, fathah, mothah‘, dal mi pohlavek, nebo něco takového.“

Přesto její herecký výkon byl nezapomenutelný. Vzpomíná: „Dělala jsem film ‚This Boy‘s Life‘, když mi bylo 11 let a máma říkala ‚moje dcera natáčí film s Michaelem DeNirem‘. Nevěděla jsem, kdo DeNiro je, když jsem se objevila na natáčení. Toho chlápka jsem nakopávala do holení a říkala jsem mu srandovníma jménama!“ Ten chlápek byla samozřejmě Robert DeNiro a nebyl to jediný film, který spolu natočili. „O pár let později jsem se ohlížela zpátky a přála si, abych si to mohla zopakovat. A pak najednou jsem dostala nabídku na film ‚City by the Sea‘, který režíroval stejný režisér – Michael Caton-Jones a Robert DeNiro byl jak můj zaběhlý strýček. První den na natáčení přišel Bob (DeNiro) a řekl ‘Oh, můj bože, ona je zpátky! Je větší a hlasitější!‘ Ale tentokrát jsem měla příležitost se učit, takže jsem se víc koukala a víc mlčela.“

Dalším zlomovým bodem byl film ‚Jay and Silent Bob Strike Back‘, který Eliza popisuje jako „Ta největší zábava, kterou jsem užila si za dlouhou dobu, protože to bylo jako jeden velký vtip.“ Vysvětluje: „Kevin Smith a Jason Mewes jsou totální šílenci a chtějí, aby všichni věděli, že jsou totální šílenci, takže film je směska hnusného a jemného šílenství. Byli úžasní! Kevin mi hned první den natáčení dal přezdívku ‚Duckshoot‘. Takže jsem pak byla na place s Chrisem Rockem a Benem Affleckem a všema těma hvězdama a dostávala jsem režisérské pokyny jako ‚Hej, Duckshoot, mohla bys to udělat takhle‘ a já jsem jen ječela ‚Kevine, já tě zabiju!‘“ (*Nica – Duckshoot lze vysvětlit jako: sedící kachna = snadný terč, nebo je v originálu překlep a je to Duckshot ve významu brok jako narážka na její malou postavu. Nebo to není ani jedno.)

Elizinou hrdinkou těch let byla Jamie Lee Curtis, od které se učila profesionální herecké etice, která jí pak velmi posloužila jako hvězdě seriálu ‚Tru Calling‘.

„Jamie Lee Curtis mi byla skvělým vzorem, když jsem s ní pracovala na ‚True Lies‘. Je to opravdu hvězdná, úžasná dáma. ‚True Lies‘ byl v té době filmem s největším rozpočtem … natáčel se všude po Státech a i v jiných zemích. Pamatuju si její (J. M. Curtis) způsoby, s jakými zacházela se štábem, režisérem, fanoušky i Arnoldem. Chovala se ke všem stejně. Myslím, že je to důležité! Nejvíc jsem naštvaná z toho, jak herci rychle zapomínají, jak umírali touhou po židli se svým jménem na ní a končí tak, že honí asistenta, že jejich káva je moc studená. Hodně jsem se naučila o tom, co je to odpovědnost, obzvlášť, když  jsem byla hlavní postavou seriálu. Všechny oči jsou upřené na vás a vy se musíte chovat přiměřeně. Žádné hvězdné výstřelky! Ten seriál by tu nebyl, kdyby nebylo každého jednotlivého člověka.“

Když se řeč stočí na tento seriál, je Eliza trochu zamyšlená: „Myslím, že všechno se děje z určitého důvodu. ‚Tru Callig‘ mělo určité úspěchy, ale v některých směrech zřejmě ne. Tolik jsem se naučila. Táhla jsem tu show, nesla odpovědnost. Jsem teď tak trochu ráda, že můžu shodit okovy šestileté práce v televizi. Znělo to dobře, ale po jednom roce se mi třásly kolena a já si říkala: ‚Ježíš, co kdybych se chtěla vrátit zpátky do školy?‘ Je to tak trochu svazující pocit. Je to podobné, jako když končila ‚Buffy‘. Ano, byla jsem smutná a já jsem opravdu měla ráda Faith, ale tyhle postavy jsou tak trochu prokletí a je zase hezké být schopná hrát jiné postavy.“

Ale Faith má v Elizině životě stále důležité místo. Třeba tu jsou všechny ty akční figurky Faith. Když jednu viděla, říkala: „Začala jsem se bát všech těch věcí, které můžete s tou postavičkou najednou dělat bez jakéhokoliv dovolení. Až jsem se z toho začala červenat!“

Také si užívala namlouvání hlasu Faith v Buffy videohře ‚Chaos Bleeds‘.

„Dají vám takový tlustý scénář a jdete do zvukového studia. A v tom scénáři bylo: ‚Když hráč stiskne tlačítko B, říkáš: Už žádné kolíky. Musíš jít do levých dveří a vzít si víc kolíků‘. Měla jsem snad 200 stran řádků jako ‚Potřebujeme více palebné síly‘. Hrála jsem to? Ne, ty nové videohry ve mně vyvolávají tak trochu pohybovou nevolnost, jako když se vám dělá špatně v autě. Nejsou 3D, spíš 4D!“

Ale jeden aspekt na videohrách a akčních figurkách se Elize přece jen líbí: „Je skvělé, že moje osmiletá neteř může mít akční figurku své tety a nakopat s ní zadek všem těm G.I. Joe!“ směje se.

Řeč se stočila i na obvyklé téma zlá a hodná Faith. A Eliza nemá pochyb o tom, která se jí hrála líp. „Líbilo se mi hrát Faith, když byla zlá, protože to nebyl skutečný život a já se nemusela vyrovnávat s postihy a odpovědností, které provází ubližování lidem. A taky se mi líbilo nakopávat Buffy zadek! Je to legrace, mohli jsme se kočkovat celý den a nedostaly jsme se kvůli tomu do potíží! Jen jsme vytáhly zbraně a šly na to!“

„Sarah je obrovský profesionál,“ dodává Eliza. „Táhla jsem seriál jediný rok a byla jsem vyčerpaná, takže opravdu obdivuju slečnu Gellar za její profesionalitu a skutečně tvrdou práci. Být hvězdou seriálu s sebou nese spoustu hodin na natáčení a vy přicházíte o čas s rodinou a přáteli a už prostě s lidmi nemluvíte. Takže si myslím, že je opravdu dobrá a dodnes jsme kamarádky.“

Ačkoliv toho Eliza zvládla opravdu hodně, má ještě mnoho nesplněných přání o tom, co by chtěla dělat, o lidech, se kterými by chtěla pracovat. „Zbožňuji Maryl Streep,“ říká. „Je stejně dobrá, jak vypadá. Je dokonalá. Ale zároveň je uvnitř mne divoška, která by chtěla dělat opravdu zlou postavu v nějakém skvělém filmu Martina Scorseseho nebo nějakou gangsterku.“

Ale zároveň přiznává, že je ve výběru rolí trochu vybíravá. „Odmítla jsem nějaké projekty, které zrovna nezapadaly do mé životní situace, nesedly mi. Hodně myslím na svou rodinu a víru, ve které jsem byla vychovaná. Nikdy bych nemohla hrát postavu a roli, která by ublížila (to hraní) někomu mně blízkému, těm, které mám ráda. I kdyby to přineslo velkou publicitu. To opravdu není pro mne.“

Ale je tu jeden člověk, kvůli kterému by Eliza zahrála cokoliv: Joss Whedon. „Šla bych za ním téměř kamkoliv! Je opravdu dobrý přítel, a je to skutečně génius. Navíc skvěle píše pro ženy. Každý jednotlivý scénář, každá jednotlivá scéna, kterou jsem s ním točila, vždy jsem se cítila skvěle. Slyšela jsem, že Joss připravuje nový film, Wonder Woman. Jestli by mě chtěl přibrat, brala bych cokoliv.“

Jestli je tu nějaká špatná stránka na jejím úspěchu, je to prý publicita. „Někdy prostě nemůžete vyhrát,“ říká. „Je to jako by ti lidé žiji jen proto, aby mohli budovat tlak a pak vás mohli ztrhat. Pokaždé to bylo ‚Eliza vypadala v posledním díle tlustá!‘, pak další týden ‚Eliza shodila nějaké to kilo, vypadá jako anorektička!‘ Váš celý život je pro ostatní jako dlani a lidé dokážou být tak krutí! Je to jak hra na tichou poštu, někdo něco řekne a na konci jste nahá, opilá a tancujete někde na baru! Jsem lidská bytost a snažím se to nevnímat a nepřipustit, aby se mě takové věci dotkly, ale občas to leze pěkně na nervy, když vás takhle pořád zkoumají!“

Ale Eliza si uchovává svůj smysl pro humor a vzpomíná, co ji na některých pomluvách rozesmálo nejvíc: „Bylo to tehdy, když jsem prý chodila s Benem Affleckem a Mattem Damonem najednou a já si říkala‚ tak tohle není špatné!‘“ směje se. A je víc než šťastná, že může být herečkou a ví, že musí brát i ty zlé stránky. „Změnilo to můj život (být herečka). Změnilo to život mé rodiny. A já jsem tak vděčná za štěstí a úspěchy, které mě potkaly.“

Ale i přes úspěchy Eliza stále myslí na fanoušky a svou odpovědnost vůči svému hraní. „Byla jsem doslova omráčená a polichocená a zároveň pyšná na určitý vliv, který měla Faith na lidi, obzvláště na dívky a mladé ženy. Lidé říkali ‚Když se Faith objevila na obrazovce a my jsme najednou cítili, jakoby naše vlastní strachy a slzy a rány byla najednou menší a díky ní jsme se cítili silnější.‘ Bylo to opravdu zvláštní a hluboké, že Joss stvořil postavu v seriálu, který se hrál skoro všude po světě a měl na dívky takový vliv a nutil je cítit se silnější. Myslím, že Joss byl opravdu génius, když skončil Buffy tak, jak ji ukončil – že se síla přemožitelek rozlila po celém světě. Protože je hodně těžké být mladou ženou v tomto světě, kdekoliv. Čelíte tolika věcem. Byla jsem tak šťastná, že i já můžu nést takové poselství a na způsob, jak to ovlivnilo životy lidí. Nějakou dobu jsem pochybovala o této kariéře (herečky). Myslela jsem, že natáčení filmů bylo úžasné a že kdybych začala dělat v televizi, nic by to pro svět neznamenalo. Ale tenhle názor jsem změnila, protože díky postavě Faith, jak na ni lidi reagovali, si teď myslím, že tohle je ta práce, kterou bych měla dělat.“

říjen 2005, K. Soddard Hayes

překlad: Nica

|| zpět ||