Klára Sochorová - dabing a úcta k řemeslu

Svůj hlas propůjčila Buffy, přemožitelce upírů, Vereně ze seriálu Wolffův revír, a můžeme ji slyšet i v seriálech Ženská spravedlnost, Akta X, Komisař Rex, Hříšná láska, Doktor z hor...

Jak se vám dabovala Verena Wolffová?

Klára Sochorová: Ze začátku špatně. Do té doby jsem byla obsazována spíš do dětských rolí a dabovala malé hodné děti. Verena byla nevycválaný fracek, takže jsem s ní měla problémy. Když běžela první řada, mamce, dědečkovi ani babičce se nelíbilo, jak ji mluvím. Že jsem zlá, hrubá, nepříjemná, že to nejsem já. Řekla jsem jim, že ji nemůžu zjemnit. Ale jak se vyvíjela, zklidnila se.

Máte ráda kriminální žánr?

Mám, a moc. Jenom mě štve, že se na ty příběhy nemohu dívat, protože znám jejich konec nebo usínám.

Zavzpomínejte na začátky v dabingu...

Byly kouzelné. Byla jsem nešikovná a pořád se omlouvala. Hodně mi pomáhal Dan Dítě a režisér Kubík. Navíc nebyla uspěchaná doba. Dnes vás dabování nikdo neučí, protože se pospíchá. Jsem ráda, že jsem měla možnost se ho v klidu naučit a poznat spoustu lidí. První dabing byl seriál pro ČT Brno Kelly o policejním psovi. Dabovala jsem hlavní dětskou hrdinku.

Co v dabingu nemáte ráda?

Nemám ráda čínské, japonské a vietmanské kung-fu filmy a podivné science fiction. Nevyznám se v nich, nevěřím jim. A o pornofilmech se ani nezmiňuji. To je oblast, kam v žádném případě nepůjdu.

Čím je dabing pro vás přínosem?

Obohatil mě v tom smyslu, že herectví, které jsem vystudovala, není jen o divadle. Je to obrovská zkušenost. Otevřel mi jiné obzory, umožnil setkat se s novými lidmi. Byla bych ráda, kdyby se otevíraly nadále a přidala se k nim i televizní a filmová práce. Divadlo dělám z lásky, ale člověk se jím dnes neuživí.

Máte nějaký dabingový přebrept, se kterým jste se potrápila?

Trápím se se slovem „zřejmě“, nejsem v dabingu schopná to říct. Raději ho nahradím slovem pravděpodobně. A říct: Zřejmě Ričrde – to je zapeklitá věta. „Zřejmě“ bych nejraději vyškrtla ze slovníku. Ráda nemám ani dlouhé monology. Pokaždé se něco najde, s čím bojuji. Není to tak, že přijdu do studia, postavu nadabuji a odejdu.

Koho byste ráda dabovala?

Líbí se mi Meg Ryanová a Nicol Kidmanová, kdybych dostala nabídku na jejich dabování, potěšilo by mě to.

Věnujete se i úpravě dialogů. Který jazyk je pro vás nejpříjemnější?

Angličtinu mám ráda, protože jí rozumím. Na němčinu jsem si musela zvyknout. Dokonce jsem si teď zvykla i na španělštinu, která je příšerná. Špatně se mi dabuje z francouzštiny.

Koho pokládáte za profesionála?

Stoprocentní profesionál je Daniel Dítě, který svou práci dělá dobře a má velmi příjemný hlas. Skvělým dabérem je i Jiří Tomek. Z kolegyň bych jmenovala Zuzanu Slavíkovou, Evu Gorčicovou a Olinku Hegerovou. Mám radost, když se nimi potkám. Přijdou včas, jsou připraveni, vnímají připomínky režiséra a odvedou profesionální práci. Dabing je nejen o úctě k řemeslu, ale i o úctě k lidem.

Co vás přivedlo na hereckou dráhu?

S herectvím jsem koketovala na základce i na gymnáziu. Z Chrasti u Chrudimi pochází i Martin Dejdar, který mi pomáhal s přípravami na zkoušky. Protože už v té době bydlel v Praze, nešlo o žádnou extra přípravu. Jednou mě při předvádění monologu, který jsem se naučila, natočil a přinutil mě se na sebe podívat. Byl to šok. Přesto jsem se rozhodla, že to zkusím. Zkoušky jsem dělala na DAMU i na JAMU, kam jsem byla přijatá. V té chvíli jsem byla nejšťastnější člověk na světě.

A co televizní role?

Točila jsem pár inscenací v Brně a v Ostravě. Práce před kamerou mě baví, ale je pro mě velkou neznámou. Neumím si natáčení ještě užívat, neumím se před kamerou chovat bezprostředně. V brněnské televizi jsem si zahrála v cyklu „Nečekaná setkání“ v povídce Harumpant režiséra Kelbla. Také jsme pro brněnskou televizi natočili absolventské představení „Po letech“.

září 2004, TV magazín

přepis: Sarah

|| zpět ||