Přichází Buffy, upírobijka!

Na 144 dílů úspěšného seriálu budeme jednou pohlížet stejně jako dnes na Vojnu a mír.

Když v prosinci roku 1866 skončil v časopise Russkij vestnik detektivní seriál Zločin a trest, dostala světová literatura k Vánocům dílo spolutvořící její kánon, podle něhož se poměřuje jakýkoli nový počin. Téměř o století a půl později takové srovnání často vyznívá v neprospěch nových výtvorů. Říká se dokonce, že je s literaturou konec. Ona však žije dál, jen je ji třeba hledat v místech, na něž většina příslušníků kulturního establishmentu vstupuje jen nerada a s kapesníkem u nosu.

Kánon světové literatury dnes tvoří desítky děl autorů, které považujeme za klasiky, od Victora Huga po Jamese Joyce, od Tolstého po Hemingwaye, od Karoliny Světlé po Karla Čapka. Ale jen těžko bychom hledali příklad opravdu směrodatného díla z posledních padesáti let.

Problém je možná v tom, že hledáme na špatném místě. Literatura, jak ji známe, tedy především román, vládla našemu světu přibližně 150 let a my jsme jí za tu dobu přenechali monopol na vyprávění příběhů, formování postojů k okolnímu světu, vyrovnávání se s problémy světa našich myšlenek a pocitů, na definici morálky i krásy, rozlišení mezi dobrem, zlem, kvalitou a póvlem. Klasický román, i když ho jen zřídkakdy opravdu čteme, je pro nás základem narativního pohledu na svět: za necelá dvě století své existence si nás přetvořil k obrazu svému. Společenské zvyky, literární forma, společenská hnutí, to všechno se nejen odrazilo v literárním vyprávění, ale zároveň jím bylo utvářeno. Knihy nám pomáhají zapomínat i pamatovat si, poskytují nám metafory, pomocí nichž jsme schopni se vyrovnat se světem, mapu, která nám často pomáhá na cestě komplikovaným životem.

Literatura je základem našeho lidství, nedokážeme si bez ní představit život, a proto v nás jakýkoli přímý útok na ni nebo i jen její pomalá eroze vyvolávají silné pocity - cítíme to jako napadení toho, co nás činí lidmi. To je hlavní důvod, proč tak ostře odsuzujeme ty, kdo se podle nás na úpadku literatury podílejí: školství, vládu, televizi, proč v nás vyvolává takovou úzkost fakt, že lidé dnes tolik nečtou, nepíšou, spisovatelé jen ztěžka hledají obživu a vydání nového románu už není společenskou událostí, která by z titulních stránek novin mohla odsunout informace o plastických operacích slavných.

Když se život stal románem

Ve svém spravedlivém rozhořčení často zapomínáme, že "naše" literatura je záležitostí poměrně novou, že převzala vládu nad příběhy určujícími náš život, a tím i naši identitu teprve nedávno. Základní kámen současného literárního kánonu, román, se v plné síle rozvinul až v první polovině 19. století. A až v jeho druhé polovině se ujal absolutní vlády. Převzal příběh života z domény vyprávění, kalendářů a taškařic a zasunul ho mezi desky honosných knih. Přesunul putování za poznáním ze zaprášených cest hrdinského světa do nitra každého z nás. Ale sám příběh se nezměnil. Změnila se pouze jeho forma. Změnilo se médium jeho sdělení. A protože, jak víme z médií od McLuhana, médium je součástí sdělení, změnil se i způsob, jakým se tento příběh podílí na našem životě.

Román se stal naším životem a náš život se stal románem. Proto nás může literatura pohnout k činům, změnit naše postoje a utišit naše hoře. Kánon poměrně pevně definuje parametry formy i obsahu sdělení, a teprve v rámci těchto parametrů mohou vznikat skutečně velká díla, která perfektním zvládnutím tematických i tvárných prostředků a následnou subverzí konceptuálních i formálních konvencí dokážou ve čtenářích vyvolat skutečně zážitek katarze. Jenže dnes již toto v románu hledá málokdo. Stejně jako papír ztratil monopol na přenos informací, ztrácí literatura pomalu monopol na vypravování onoho nejuniverzálnějšího příběhu.

Film, rozhlas, televize, nebo i počítačové hry, všechna tato média se dnes snaží převzít narativní žezlo. Neznamená to zánik (a vlastně ani krizi) literatury, stejně jako dominance románu nezahubila divadlo, vyprávění nebo poezii. Znamená to jen, že chceme-li najít skutečné problémy dneška a lépe jim porozumět, nebude stačit otevřít několik knih.

Vysmívaná televize

Dnes se většina lidí obrací k televizi. K vysmívané, kritizované, zatracované a hlavně podceňované televizi. A zatímco intelektuální elity marně hledají novost a velikost v knize, televize si už padesát let pomalu vytváří svůj vlastní kánon, svůj způsob komunikace, své parametry významu a formy. Možná právě teď se nacházíme v ideální situaci, kdy mohou vznikat skutečně veliká narativní díla, která odrážejí náš svět a umožňují nám ho vidět z mnoha perspektiv, zároveň jsou poplatná našim představám a pomáhají nám vytvářet skutečné postoje.

Tak jako román představuje podstatu literatury, základním kamenem televizního vyprávění je televizní seriál. Podobností je mnoho: jako román umožňuje i seriál čtenáři návrat k příběhu - není to literární jednohubka jako povídka nebo film. Seriál i román vykreslují svůj svět do detailů, ale zároveň pracují se sílou náznaku. Čtenář si staví svět hodnot a postav a jejich sepjatost je jedním z měřítek kvality. Román má svůj původ v seriálu. Všechny knihy Dickensovy i Tolstého vycházely nejdříve časopisecky a začínaly vycházet, ještě než byl hotový konec. Dickens dokonce měnil děj na základě reakcí čtenářů. Zločin a trest například vyšel jako kniha až následující rok a stejně se dnes mnoho seriálů objevuje o rok později na videokazetách a DVD. Uvidíme, jestli se v budoucnosti budou seriály vydávat najednou jako ucelené dílo, ale není to tak nepravděpodobné. Nacházíme se v říši příběhu věčného návratu. Seriály se opakují, romány se znovu vydávají. Ale i nová díla se zabývají stále se vracejícími tématy. Ne proto, že by jim chyběla invence, ale protože musí.

Řekne-li se seriál, vybaví se nám Žena za pultem, nebo dnes spíše Dallas. Ale od 80. let minulého století scéna značně vykrystalizovala: najdeme na ní vedle "nekonečných" seriálů ne nepodobných červené knihovně (Esmeralda) přes komorní seriály omezené na několik dílů i řadu kvalitních děl, která k nám přicházejí (v nekvalitním dabingu) především ze Spojených států.

Tyto seriály většinou běží několik let a v každé sezoně nabídnou dvanáct až čtyřiadvacet dílů. Jednotlivé díly jsou velice kvalitně zpracované, definují je solidní až špičkové herecké výkony, ale hlavně se ponoří do hloubky našeho světa a vynášejí zpátky na povrch mnohem víc než bezcenné plytkosti. Mluví se o seriálech Ally McBealová, Přátelé, West Wing, Sex ve městě a dalších. Rozruch vzbudil zejména seriál Rodina Sopranů, který se dokonce stal předmětem univerzitního kursu, jehož autor srovnal jeho kvality i dopad právě s Dostojevským. Ústředním tématem je v obou případech postava a autor (nebo většinou autorský tým) zkoumá, jak se jeho hrdinové zachovají v různých situacích. Jak jejich morální podstata souvisí s okolním amorálním světem. Hrdinové Raskolnikov i Tony Soprano musejí nejen najít cestu k zodpovědnosti za své činy, ale také formulovat své místo ve světě jejich činy ovlivněném. Raskolnikov má svého detektiva a Soprano svou psychoanalytičku, ale princip je stejný.

Buffy je jiná

Dalším takovým dílem je překvapivě průbojný seriál Buffy the Vampire Slayer, do češtiny, které chybí tradice tohoto mýtu, nevyhnutelně neobratně překládaný jako Buffy, přemožitelka upírů. Úterý 22. května tohoto roku možná vstoupí do dějin jako datum, kdy se ve velkolepém stylu odvysílal sto čtyřicátý čtvrtý díl, který zakončil sedmou sezonu i seriál sám. První reakce většiny kulturního establishmentu bude ovšem spíše skeptická, už vzhledem k horentnímu počtu dílů: zásada, že kvantita vylučuje kvalitu, je zde hluboce zakořeněná. Ale ono vlastně není 144 dílů zas tak moc. Kdybychom je převedli do knižní podoby, měli bychom možná sedm průměrně obtloustlých svazků (jeden díl má přibližně 7000 slov dialogu). Pravděpodobně tedy ne o moc víc textu než válečný seriál Vojna a mír nebo veledílo červené knihovny českého nacionalismu F. L. Věk.

Rozhodující je ovšem kvalita. A ta se posuzuje měřítky zvládnutí formy a jejího přesahu na jedné straně, a na straně druhé stupněm rezonance s naším vnímáním světa a ochotou tuto pohodlnou synchronii narušit a otevřít nové výhledy na sebe sama. Tato měřítka odsuzují do stínu průměrnosti naprostou většinu lidské tvořivosti, od malby přes poezii až po film.

Ze statisíců románů vydaných za poslední dvě století stojí za zapamatování jen zlomek, a jen ty nejvýjimečnější se mohou počítat ke klasickým dílům světového formátu. To samé nepochybně platí pro tvorbu televizní. Buffy se ale jistě jednou zařadí mezi díla, podle nichž se bude měřit úspěch a kvalita děl nových. Jedno z mála, na které se budeme moci podívat za padesát let a přes bariéry nezvyklého způsobu vyjadřování a podivné oblečení mu porozumět.

Příběh o věčném hledání

Ústřední téma tohoto telerománu se zdánlivě vrací do oblasti pohádek a mýtů. V každé generaci je jedna dívka, která jediná má moc vzdorovat silám zla snažícím se nastolit vládu tmy. Dívka nesoucí tuto zodpovědnost na svých bedrech v naší době se jmenuje Buffy a žije v Kalifornii v městečku Sunnydale, které je zároveň bránou do pekelné dimenze. Na tomto pozadí se ale odehrává mnohem víc než jen hororové scény, v nichž sedmnáctiletá blondýna probodává netepoucí srdce upírů dřevěným kolíkem. Buffy se musí vypořádat se všemi tématy, která už po tisíciletí pohánějí lidskou kreativitu: jak se vyrovnat se zodpovědností za sílu a moc, jaké je místo člověka na předělu dobra a zla, co znamenají vztahy k ostatním lidem pro osobnost jednotlivce. Láska, smrt, nenávist, strach. Všechna tato velká slova a ještě větší dilemata, která se za nimi skrývají, si vždycky najdou cestu do jakéhokoli tvořivého díla od masově vyprodukovaného Harlequinu až po vrcholy světového písemnictví.

Ne vždycky je takový výtrysk pohodlný. Kontakt s kreativním dílem vyvolává celou škálu reakcí, ať už je to úcta, zjevení, klid nebo jen pocit trapnosti. Buffy je hrdinka mytických proporcí. To znamená, že není jen obdařena nadpřirozenou silou, s níž mlátí do příšer s lépe či hůře vyvedenými speciálními efekty. Ústředním momentem seriálu je snaha jeho hrdinky porozumět tomu, co to znamená, mít moc. Jaké jsou důsledky a cena jejího používání. Může člověk vystavený hrůzám a děsům každý den zůstat sám sebou a neobrnit se proti utrpení jiných? K čemu moc a síla opravňují, a k čemu naopak zavazují?

Buffy nedává čítankově prosté odpovědi. Síla tohoto díla spočívá v nikdy nekončícím hledání. Jako každý hrdina musí i Buffy čelit nástrahám každodenního života a zároveň si uchovat přesvědčení, že její jednání má smysl. Při tom všem se dívka musí vypořádat i s přitažlivostí zla a temnou stránkou dobra. Přátelství je pro Buffy jedním ze způsobů, jak si uchovat své já neustálým dialogem, přátelé jsou ti, kteří poskytují možnost konfrontace jejích rozhodnutí s realitou, ale také důvod pro sebeobětování, kdy se musí vzdát své lásky a nakonec i svého života.

Vzhledem k tomu, že se děj odehrává ve světě magie, můžou se autoři zabývat tématem života i v případě, že hlavní postava zemře (záležitost v literatuře ostatně poměrně běžná). Přátelé Buffy se rozhodnou ji přivést zpátky na svět, aby ji ušetřili věčného utrpení v démonické dimenzi, jen aby se ukázalo, že ji vyrvali z klidu a štěstí nebe. Co znamená pro člověka být vystaven světu, kde je každý okamžik utrpením? To je tématem celé šesté sezony.

Postavy z masa a kostí

Buffy však není jedinou postavou, která nese příběh. Najdeme zde všechny další postavy typické pro hrdinský žánr: staršího rádce Gilese, humorného přítele Xandera, nejlepší kamarádku a čarodějnici Willow, matku, od páté sezony také sestru a další. Růst těchto postav a jejich napojení na Buffy a její poslání je jednou ze silných stránek seriálu. Právě čarodějnice Willow dokáže přivolat Buffy z říše mrtvých, ale musí se potom vypořádat se závislostí na magii, která hrozí zničit nejen ji samu, ale i celý svět.

Každá sezona popisuje boj s jedním představitelem zla aWillow, která se musí vypořádat se smrtí milenky, se nakonec sama stává hlavním zdrojem zla šesté sezony, kdy nakonec cítí veškerou bolest světa tak silně, že se ho rozhodne rozdrtit: zabrání jí v tom jen poslední zbytky lidskosti. Ale hlavním soupeřem Buffy je zde život, nad nímž se jí podaří zvítězit na konci poslední, sedmé sezony, když se zbaví své výlučnosti a odchází hledat sebe samu - v životě po hrdinství.

Působivost a dopad Buffy však nestojí pouze na silném příběhu a propracovaných postavách. Tento seriál je známý také svým výjimečně kvalitním zpracováním. I jeho slabší díly patří mezi to lepší z televizní tvorby. Aby autoři mohli úspěšně "komunikovat" svůj příběh, musí Buffy především dobře naplnit požadavky svého žánru, tj. televizního seriálu s tématem nadpřirozenosti, a aby si zasloužila označení umělecké dílo, musí tento žánr překonat a posunout jeho hranice.

Hlavní tvůrce seriálu Joss Whedon nutí diváky neustále hledat nový přístup ke vnímání a porozumění. Magický kontext mu pro to dává více než dostatečný prostor. Jeden z dílů se odehrává téměř v tichu poté, co všechny postavy přijdou o hlas; když se Buffy musí vyrovnat se smrtí matky, nedoprovází celý díl žádná hudba; další z dílů ukazuje, jak by vypadal svět, kdyby Buffy nepřišla do Sunnydale. Čtvrtá sezona překvapivě končí jakýmsi surrealistickým snem. K nejzajímavějším patří jeden z dílů sezony šesté, který byl celý pojat jako muzikál: postavy jsou zde donuceny říkat pravdu zpěvem.

Buffy však nezpochybňuje jen sebe samu, ale také stereotypy, které umožňují její chápání. Joss Whedon ji sám nazval feministickým seriálem. Již od první scény nikdy diváci nevědí, jestli něžná dívka náhodou v ústech neskrývá ostré zuby. Jde ale o víc než o voyeurskou posedlost atletickými krasavicemi v přiléhavých kožených kalhotách. Nejen že je nejsilnější postavou žena, ženské a mužské role jsou důsledně obráceny - ne ovšem ve stylu některých starších feministických utopií, nýbrž v kontrastu ke skutečnému stavu současné společnosti. Muži v jejím životě si musí uvědomit nejen fakt, že Buffy je fyzicky silnější, ale také že nese větší zodpovědnost. Buffy sama se pak musí potýkat s konfrontací vlastních očekávání i tužeb, které vyplývají z jejího postavení jako ženy, s realitou, v níž se musí chovat tak, jak by společnost očekávala od mužů. To, že jí tvůrci dali prostor pro vlastní osobnost a vlastní cestu, na rozdíl třeba od Ally McBealové, která nakonec podlehne tíze stereotypů, je nezvyklé pro většinu současné literatury.

Nová "divácká" pospolitost

Série o Buffy se zaobírá i dalšími společenskými tématy: politickou mocí, úlohou vzdělání atd. Jako první například ukázala plnohodnotný lesbický vztah, když se ve čtvrté sezoně Willow zamilovala do Tary, jejíž smrt v sezoně šesté téměř vedla ke konci světa. Tento vztah byl v průběhu přibližně čtyřiceti dílů zobrazen tak citlivě a realisticky, že si vysloužil uznání od mnoha organizací pro rovnoprávnost sexuálních orientací. Smrt Tary pak loni na jaře způsobila velkou kontroverzi a debatu o společenské úloze televize. Nový vztah Willow a bojovnice Kennedy v poslední sezoně pak prolomil další televizní tabu, když jeden díl obsahoval sestříhanou scénu, kde byl lesbický sex postaven na stejnou úroveň jako sex heterosexuální.

Jeden z možných pohledů na jakékoli umělecké dílo je ten divácký. Nejen to, jestli se jim líbí, jestli se bez něho nemůžou obejít, ale hlavně to, do jaké míry je vtahuje do dialogu: zda je schopno v nich vyvolávat otázky a odpovědi na ně, jestli je schopno rozpoutat i veřejnou diskusi. Masový úspěch Jamese Bonda spočívá v možnosti pozastavení takového dialogu, a právě proto - přes mnohé kvality této věčně se navracející série - jen stěží dosáhne umělecké velikosti. Stejný osud čeká i mnoho uznávaných děl takzvaného vážného umění: Čapek, Hrabal, Hemingway a mnoho jiných vytvořili díla, která nedokážou nic víc než zastavit tok myšlenek a kochat se umělou symetrií našeho světa. Je rozšířený mýtus, že televizní seriály zákonitě fungují právě takto, že jako droga umožňují lidem zapomenout na skutečné problémy a uzavřít se do fiktivního světa bez opravdových myšlenek.

Tento názor zastávají většinou právě intelektuální elity, arbitři přijatelného vkusu, kteří jsou příliš líní na to, aby se na tyto seriály skutečně podívali a dali si tu práci naučit se jejich jazyk. Sociologické výzkumy opakovaně ukazují, že opak je pravda. Seriály lidi vzájemně neodcizují, ale často naopak sbližují: usedají k nim společně celé rodiny nebo skupiny přátel a v následujících diskusích pak lidé společně probírají nejen děj, ale i jeho důsledky a paralely pro vlastní život. Typický divák seriálu je nucen ke složitým myšlenkovým operacím, které jsou velice podobné myšlení společenských vědců. Jediný rozdíl je jen zdánlivá odlišnost tématu. Sledování televizních příběhů pro diváka nemaže hranici mezi skutečným životem a fikcí, ale pomáhá mu život lépe a jinak chápat. Stejně jako román.

Nejinak je tomu u diváků a fanoušků Buffy. Přestože se na začátku zabývá problémy lidí na střední škole, její diváci patří do marketingové věkové skupiny 15 - 35 let. Na jeden díl se v USA průměrně dívalo 5 - 7 milionů lidí, ale seriál se dostal i do povědomí těch, kdo jej pravidelně nesledují. Mezi diváky Buffy patří teenageři i akademici a dějová linka seriálů i jednotlivé epizody se staly předmětem akademických rozborů.

Podíváme-li se na internetové diskusní skupiny, najdeme mezi tím, co se komu líbilo a proč, i pozoruhodné debaty o významu jednotlivých symbolů, charakterizaci postav a jejich jazyka. V kontextu klišé o otupující televizi je snad nejpřekvapivější tvořivost, kterou seriál ve svých divácích vyvolává. V mnoha on-line komunitách si příznivci série vzájemně vyměňují své výtvory inspirované seriálem od koláží a ilustrací až po básně, povídky, a dokonce romány. Existují webové stránky věnované celému seriálu nebo i jen vztahu určitých postav, na nichž lze najít výsledky celé škály kreativního úsilí, jehož kvalita leckdy přesahuje oficiální, tedy komerční, produkci.

Teleklasika velkého formátu

Buffy je tedy mnohem víc než otupujícím dudlíkem pro mladé i staré. Je to dáno i snahou jejích tvůrců neustále zkoušet něco nového, komunikovat s divákem, překvapovat ho, vzdělávat i provokovat. Například jazyk postav je moderní a netoporný, ale zároveň staví na složitém verbálním humoru, který nutí velice pozorně sledovat tok dialogu. (Tento aspekt se bohužel v českém dabingu většinou ztrácí.)

Samozřejmě, že je Buffy především televizní seriál a jako takový musí zapadat i do kontextu a omezení svého žánru. Přestože nás zpočátku téma magie může odradit, při bližším pohledu zjistíme, že seriálů s mystickými tématy je celá řada. Od známé Xeny až po Star Trek. A právě ve srovnání s nimi vyniknou mnohostranné přednosti Buffy, které jí dal do vínku její tvůrce Joss Whedonem. Dynamické a propracované postavy, vytříbený jazyk, literární kompaktnost a mytická rezonance, to všechno činí z Buffy the Vampire Slayer novodobou klasiku, která bude bezpochyby jedním ze základních kamenů kánonu nové, širší multimediální literatury, proti níž se jednou bude bouřit avantgarda příštích generací.

červenec 2003, Lidové noviny

přepis: Lena

|| zpět ||