Hon na čarodějnice

Základní představu o tom, jak se během téměř tří století církev zbavovala „čarodějnic a čarodějů“, nám dal známý román a film Kladivo na čarodějnice. Smrtící hranice ale nehořely jenom v Evropě - ďábel totiž posedl i nešťastníky v zámoří. Co dalšího chybělo v učebnicích dějepisu?

Jak vůbec začal hon na čarodějnice? Kde se poprvé vynořila ta odpudivá myšlenka, která nakonec stála život stovky a tisíce nešťastníků? A jakou roli sehrála inkvizice? Středověká inkvizice byla původně zřízena proti kacířům - heretikům, kteří popírali určitá církevní dogmata, usilovali o nápravu církve nebo úplně odmítli křesťanství. To bylo pro církev zcela nepřijatelné, protože se tím oslabovala její moc. Zavedení biskupské inkvizice nemělo příliš velkou účinnost, proto byla vyhlášena nová instituce pod papežovou přímou patronací - papežská inkvizice. Ta se měla stát nejen hrůznou zbraní k potírání kacířství, ale hlavně k posílení moci představitelů církve i na úkor světských vládců. Předními papežskými inkvizitory byli jmenováni především členové dominikánského řádu, často posměšně označovaní jako „páni psi“. Dominikáni dostali časem do znaku psí hlavu s hořící pochodní v tlamě, jako by tento znak symbolizoval podivnou roli tohoto mnišského řádu v honu na kacíře a později na čarodějnice.

Kacířské sekty neúčinkují, zkusíme čaroděje...

I přesto, že byly z nejvyšších míst o kacířích rozšiřovány nehorázné výmysly o různých orgiích, ke kterým mělo docházet v „kacířských sektách“, v řadách prostých věřících se celé tažení proti kacířům míjelo účinkem. Inkvizitoři tak sáhli po daleko účinnější zbrani - čarodějnictví. Lidé povětšinou věřili, že lze pomocí různých čarovných prostředků uškodit na zdraví, majetku i životě. Pro inkvizitory pak nebylo už tak těžké vyvolat v lidech strach a nenávist vůči údajným čarodějům a čarodějnicím a rozpoutat tak teror téměř po celé Evropě. Pověry o čarodějnictví podporovali svými vědeckými traktáty i přední teologové jako Tomáš Akvinský, Martin Luther nebo Jan Kalvín. Ovšem daleko významnější bylo vydání „nejděsnější a nejstrašnější“ inkunábule - Kladiva na čarodějnice - , která se dočkala v poměrně krátké době neobvykle vysokého počtu vydání. Její autoři, Jindřich Institoris a Jakub Sprenger, v ní vylíčili rejdy a praktiky čarodějnic, jakožto i jejich následné odhalení a proces s nimi, podle kterého pak inkvizitoři v praxi postupovali. Vydáním Kladiva společně s „Čarodějnickou bulou“ papeže Inocence VIII. se rozpoutal masový hon na čarodějnice.

Jak se zbavit manžela

Společně s papežskou inkvizicí byly zakládány zvláštní soudní tribunály - inkviziční soudy, které měly zcela jiný a daleko tvrdší průběh než dosavadní církevní soudy. K zahájení inkvizičního soudu nebylo potřeba podání formální obžaloby. Stačila pouhá pomluva nebo tehdy velmi rozšířené udání. Obviněný nevěděl, kdo ho udal, a zpočátku ani netušil, z čeho je obviňován. Výpovědi svědků nesměl znát a kdo vypovídal v jeho prospěch nebo ho obhajoval, byl brzy obžalován také. Inkvizitoři nepotřebovali uvádět proti obviněnému žádné objektivní důkazy. Cílem výslechů bylo přiznání viny, které postačovalo k vynesení rozsudku. Při výsleších sehrála ohavnou a krutou roli tortura. To bylo legalizované duševní a tělesné mučení, při kterém bylo vše povoleno, zvlášť když šlo o tak ohavný zločin, jakým bylo kacířství, natož pak čarodějnictví. Tortura bezpečně vynutila z mučených lidí přiznání i jména dalších podezřelých. Proces, který byl zahájen s jedním obviněným, se tak rozrůstal do obludných rozměrů, kdysi nikdo nemohl být jistý, zda nebude v kteroukoliv dobu odveden do mučírny před inkviziční tribunál. Především v době čarodějnických procesů se lidí často zmocňovala hysterie, kdy udávali druhé ze strachu, aby sami nebyli udáni dříve. Často si lidé udáním vyřizovali osobní účty, někdy to byl i prostředek, jak se zbavit nepohodlného manžela, manželky či milence. V některých zemích, především v Anglii, se při procesu používala „zkouška vodou“, která měla podat důkaz o tom, zda je obviněný vinen či ne. Tato procedura byla založena na prastaré pohanské víře v čistotu vodního živlu, který do sebe nepojme nic nečistého a zločinného. Kdo se tak ve vodě potopil, byl považován za nevinného, kdo zůstal na povrchu vody, ten byl očividně vinen. Při tom musela být dotyčná osoba svázána do kozelce. Při této zkoušce inkvizitoři zcela přirozeně podváděli. Koho chtěli udělat nevinným, toho nechali potopit, kdo měl být usvědčen z čarodějnictví, toho pomocí svých osvědčených triků nechali plavat na hladině.

Smlouvy s ďáblem

Podle církevní věrouky uzavíraly čarodějnice smlouvu s ďáblem. Uzavřením této smlouvy znamenalo odmítnutí Boha a církve, což bylo posuzováno jako nejhrůznější kacířství. Tato smlouva byla prý většinou psána krví nebo se kapala do ohně, v němž hořely kosti mrtvých. Spojením s ďáblem získaly čarodějnice moc škodit lidem, zvířatům a majetku ostatních. Mohly přivolávat špatné počasí v podobě katastrofických bouří, krupobití či vichřic, ničit úrodu, odnímat kravám mléko, škodit hospodářským zvířatům, ničit lidské i zvířecí plody uvnitř těla matky, přivolávat na lidi různé nemoce, připravovat je o rozum i život. Při tom jim pomáhaly kouzelné přípravky, které připravovaly podle tajných receptů a zaříkávání. Některé čarodějnice se dokonce uměly proměňovat ve zvířata a v této podobě pak zákeřněji páchat tyto škody. Oblíbený prostředkem byla hostie, kterou se čarodějnice podloudně získaly v kostele při svatém přijímání a pak ji svými kouzly znesvětily.

Čarodějnice běžně tělesně obcovaly s ďáblem, který vystupoval buď ve zvířecí nebo lidské podobě, ať už jako žena nebo muž. Scholastici vedli učené diskuse o tom, zda z tohoto spojení může vzniknout dítě, čemuž například Tomáš Akvinský věřil. První zmínka o takovém tvoru je z roku 1249. Dítě mělo v půl roce života všechny zuby a velké bylo jako sedmnáctiletý mladík. Každá čarodějnice, která uzavřela smlouvu s ďáblem, měla na svém těle stigma diabolicum - ďábelské znamení, které jim ďábel vytlačil svým drápem. Toto znamení bylo považováno za zcela necitlivé, a tak sehrálo velkou roli v čarodějnických procesech. Inkvizitoři po nich pátrali zvláštními dutými jehlicemi s pohyblivým hrotem, který se při doteku s lidským tělem zasunul dovnitř. Vyšetřovaná čarodějnice tak doopravdy nemohla při údajném píchnutí nic cítit, přesto byla usvědčena, protože nalezení ďábelského znamení patřilo mezi hlavní důkazy čarodějnictví. Všechny tyto nehorázné smyšlenky ale teologům nestačily. Pro zastrašení čarodějnic, jichž mělo neustále přibývat, začali šířit teorii, že čarodějnice a čarodějové vytvořili podle vzoru kacířů čarodějnické sekty, které měly svá pravidla a rituály. Tím největším a nejohavnějším byl čarodějnický sabat. Díky neslavně slavné knize „Kladivo na čarodějnice“ bylo čarodějnictví přisuzováno především ženám, které byly podle Kladiva ve své víře přirozeně slabší než muži, náchylnější k pověrčivosti, žádostivosti, marnivosti. Právě ženy, plné vášně a smyslnosti, se často obraceli k ďáblu, aby ukojily chtíč.

Do naha a hurá na sabat!

V líčení sabatu si teologové skutečně libovali, a tak se zachovaly poměrně přesné popisy toho, jak takový slet čarodějnic obvykle vypadal. Sabat se obvykle konal za páteční noci na nějaké hoře nebo jen vyvýšeném místě. Jeho průběh měl pevně stanovený řád, který byl bizarní směsicí královských ceremonií a církevních obřadů. Na sabatu se sloužila mše, která měla zesměšnit Boha a zneuctít vše, co bylo pro křesťanskou církev posvátné. Hanobily se posvěcené hostie, znamení kříže, týral se beránek jako symbol Ježíše Krista, někdy se pojídalo maso z uloupených nevinných novorozeňátek. Součástí sabatu byly i odporné orgie, při kterých museli všichni účastníci projevit nejvyšší úctu a oddanost ďáblovi líbáním nejen jeho rukou a nohou, ale i holého zadku. Během těchto orgií se podle zvrácených představ teologů zhýrale souložilo, ale normální pohlavní styk byl spíš výjimkou. Převažoval homosexuální styk anebo incest. Na sabatech byly také přijímány novicky, čarodějnice se tu učily novým kouzlům, dostávaly čarodějnický prášek a mast, která byla nezbytnou součástí kouzelnických kejklů.

Na sabaty se čarodějnice dostávaly létáním. Než mohla čarodějnice vzlétnout, musela se svléknout donaha, potřít si celé tělo ďábelskou mastí, připravenou podle tajných receptur, a pak mohla „vzlétnout“, ať už na koštěti, zvířeti, čertu či v proměněné zvířecí podobě. 0 létání čarodějnic se v církvi vedly vážné diskuse. Vznikl dokonce spor, zda se čarodějnice účastnily sabatu celým tělem nebo jen svou duší, která jim odlétla z těla, jež leželo doma bez známek života. Přesto se ráno na těle objevila všechna zranění, jež během noci duše utrpěla. Některé receptury oněch „ďábelských mastí“ se zachovaly do dnešní doby. Vědeckou analýzou se zjistilo, že kromě jiného obsahovaly blín, durman, rulík zlomocný a mandragoru, tedy rostliny schopné navodit halucinace, euforii, pocit létání, a v neposlední řadě i pohlavní vzrušení.

Mučit ano, ale prolévat krev nikdy!

Inkviziční techniky mučení se řídily pokryteckým postojem církve, že při mučení se nemá prolévat krev a že na těle mučeného nesmějí zůstat trvale viditelné následky. V praxi to však vypadalo trochu jinak, protože vše záleželo na libovůli inkvizitora. I tak měla inkvizice širokou paletu účinných technik. Nejběžnější používanou technikou byla garrucha. Vyslýchanému svázali ruce v zápěstích za záda, zápěstí zavěsili na provaz a jím pak táhli tělo přes kladku vzhůru. Celá váha těla tak spočívala na pažích za tělem. Mučení bylo někdy zostřeno ještě zavěšením závaží různé váhy na nohy. Bolest zvyšovaly trhavé pohyby provazem, prudké spouštění a vytahování. Inkvizitoři měli tuto metodu v oblibě, protože se dala použít prakticky na jakémkoliv místě a byla technicky poměrně nenáročná. Další z běžně používaných technik byla tortura de cordeles. Mučený ležel na žebříku a kolem jeho končetin byly ovinuty řemínky či šňůry, které se během mučení dotahovaly. Inkvizitor pak přesně sledoval, kolik otáček mučený vydržel a co při které otáčce řekl. Způsoby ovíjení řemínku a jejich utahování se v různých místech lišily. Natahování mučeného na žebřík byla také velmi oblíbená forma mučení. Natahování těla pomocí provazu a ručních pák se opakovalo a stupňovalo, až se tělo napínalo k prasknutí, ruce, vytažené nad hlavou, se vykloubily v ramenou a bolesti byly nesnesitelné. To byla nejvhodnější chvíle pro inkvizitora, dotírajícího na nešťastníka, aby se přiznal. Nejsložitější technikou byla tortura del aqua - mučení vodou. Obviněný byl přivázán na žebřík či lavici tak, aby hlava ležela níž než tělo. Do otevřených úst se položilo plátno, na které se kapala voda. Ta nešťastníkovi stékala do ústní  dutiny, což mu způsobovalo dušení. Občas mu plátno sundali a dožadovali se přiznání. Opět se pečlivě zaznamenávalo, kolik vody vyslýchaný snesl a jaké reakce mělo jeho tělo. Církev nechtěla prolévat krev, ale z ohně krev neteče. A tak jedním z hrůzných mučení byla kombinace tažení na žebříku a pálení svazkem hořících svíček kruhovým pohybem v podpaží. Plamen popálil mučeného i na zádech a hrudníku. Toto mučení se na zatvrzelých používalo po tři dny až třikrát denně na jednom boku, a když ani to nepomohlo, pálil se mučenému druhý bok. Mnoho takto trýzněných zemřelo ještě na mučidlech.

Poté, co inkviziční soud dosáhl přiznání obviněného, vynesl rozsudek, který byl ještě zasílán k potvrzení apelačnímu soudu. Rozsudky z čarodějnických procesů byly většinou nekompromisní - trest smrti, většinou upálením. Za zmírnění trestu bylo považováno přivázání pytlíčku střelného prachu kolem krku upalovaného nebo stětí mečem před upálením. Trest ale mohl být ještě zostřen mrzačením těla před popravou vplétáním do kola, trháním masa z těla žhavými kleštěmi či useknutím ruky, nohy, prstů a uší. Výjimkou nebylo ani čtvrcení, narážení na kůl, pohřbívání zaživa a utopení. Popravy byly veřejné, probíhaly ve dne a měly svůj řád. Popravě přihlíželo početné obecenstvo, které většinou nemělo s popravovaným příliš slitování. Popel z upálených čarodějnic musel být rozmetán nebo vysypán do řeky.

Geografie čarodějnických procesů

Německé šílenství

Smrtící hranice hořely během 15., 16., a 17. století téměř po celé Evropě. Zemí, kde hony na čarodějnice dosáhly obludných rozměrů, bylo Německo, a to jak na územích katolických, tak i protestantských. Do poloviny 17. století zde padlo za oběť masovému vraždění čarodějnic na statisíce lidí. Inkviziční soudy si tu po svém vykládaly ustanovení hrdelního zákona „Caroliny“ a posílaly na strašlivou smrt za čarodějnictví nevinné lidi bez ohledu na stáří či společenské postavení. V šílenství, které Německo postihlo, tak byly posílány na smrt nejen ženy, ale i sedláci, šlechtici, úředníci, kněží, dokonce i vysocí církevní hodnostáři. Inkvizice se neštítila ani mučení a popravy starců a malých dětí. Toto běsnění bylo podporováno i bojem mezi katolíky a protestanty.

Čarodějnictví na francouzském dvoře

Pronásledování kacířů a čarodějnic má nejdelší historii ve Francii. Už ve 14. století tu byl v inkvizičním procesu, za kterým stál král Filip Sličný, zlikvidován bohatý a mocný templářský řád a ani čarodějnické procesy nebyly žádnou zvláštností, naopak jejich počet postupně narůstal. V roce 1594 jezuita Martin Delrio, horlivý pronásledovatel čarodějnic, poznamenal, že francouzská vězení jsou přeplněna čarodějnicemi a neuplyne ani jediný den, aby se francouzské soudy nezbarvily jejich krví. Mezi fanatickými lovci čarodějnic obzvlášť proslul svou krutostí Henri Boguet, který odsoudil na smrt stovky lidí a desítky dětí. Skandální byly pro Francii případy „ďábelské posedlosti“ v první polovině 17. století, které se odehrály ve třech ženských klášterech. Jeptišky v nich obviňovaly kněze a zpovědníky, kteří přicházeli do styku s klášterem, za původce jejich posedlosti ďáblem. Několik kněží tak bylo odsouzeno pro čarodějnictví a upáleno. I když na počátku těchto procesů byla většinou zamilovanost „posedlých“ jeptišek, tragickou roli tu sehrálo i soupeření o moc mezi katolíky a hugenoty, jak se říkalo protestantům ve Francii. Čarodějnictví se objevilo i na dvoře krále Ludvíka XIV. V nejvyšších vrstvách aristokracie se tehdy rozmáhalo užívání různých čarovných „nápojů lásky“, ale i vražedné travičství, spojené s kouzelnými rituály. V roce 1677 odhalila policie rozsáhlý mezinárodní obchod s jedy s centrem v Paříži. Královský vyšetřovací výbor, jež odhalil četné vraždy jedem a čarodějné praktiky na dvoře krále Ludvíka XIV., odsoudil několik desítek lidí, ale většinou šlo o pouhé prostředníky. Členové nejvyšší aristokracie neváhali pořádat černé mše, při kterých se zabíjelo novorozeně, jehož krev a další části těla se používali k čarovným účelům. Tyto mše měly zajistit přitažlivou sílu tomu, za něhož byla sloužena. Aristokraté, zapletení a usvědčení z těchto zločinů, byli sice zatčeni, ale rozhodnutím krále nakonec propuštěni a celý proces tak byl uzavřen. Konec století znamenal pro Francii i konec čarodějnických procesů.

Nový svět a staré procesy

Mnohem umírněnější byla v té době Anglie. Nepoužívala se zde tortura a většina obviněných byla propuštěna. Čarodějnictví tu bylo spojováno především s travičstvím, magií a horoskopy, které mohly být použity proti panovníkovi. A když zběsilý inkvizitor Hopkins nechal popravit během roku 1645 stovky lidí, vzbudil takový odpor, že byl zastaven, a poté se čarodějnické procesy staly víceméně raritou. O to horší byla situace ve Skotsku, kde bylo popraveno až čtyřikrát více osob a tortura byla legální součástí čarodějnického procesu. Angličtí puritáni, prchající před náboženským pronásledováním do Severní Ameriky, s sebou přivlekli i pronásledování čarodějnic. I když tu byly čarodějnické procesy poměrně řídké, smutnou popularitu získal i díky nesčetným literárním a filmovým zpracováním proces v Salemu, při němž zahynulo mnoho nevinných lidí.

Vyhnání Židů ze Španělska

Oproti ostatním zemím si ve Španělsku vystačili vládnoucí špičky se „svatou inkvizicí“, která nelítostně a hrůzně obrátila proti kacířům - Židům. Tento pogrom na Židy si vyžádal nesčetné oběti a do sousedního Portugalska bylo vyhnáno asi 120 000 Židů. A přesto, že přijali novou víru, byli vyhnáni inkvizicí i z Portugalska a to do samého jádra inkvizice - do Itálie, kde si svou bezpečnost vykoupili penězi. I tam jim však hrozilo nebezpečí z obvinění, že tajně vyznávají náboženství svých otců.

Italská kočka

V Itálii nedosáhly čarodějnické procesy zdaleka tak vysokého počtu jako v jiných zemích. Bylo to dáno i tím, že v představách Italů byla čarodějnice - strega - spíš příjemnou ženštinou, která poskytuje služby a potěšení svým zákazníkům, především v oblasti milostných záležitostí. Ani představa o proměňování ve zvíře tu nebyla nijak obludná. Italové věřili, že se umí přeměňovat v kočku a ocitat se tak rychle na vzdálených místech, což v očích lidí zvyšovalo její vážnost.

Čarodějnická váha v Nizozemí

Jedinou zemí, kde od roku 1600 nebyla popravena žádná čarodějnice, bylo Nizozemí. Do té doby tu samozřejmě probíhal pověstný hon na čarodějnice vedený hlavně příslušníky kalvínské církve. Nedosáhl však takových obludných rozměrů jako ve Španělsku a sousedních zemích. Pozornost si ale v Nizozemí zaslouží pověstná „čarodějnická váha“ z městečka Oudewateru. Byla to vlastně obyčejná městská váha, na kterou mělo město zvláštní privilegium od císaře Karla V. Filutové z Oudewateru si však toto privilegium vyložili po svém, a to tak, aby z ní městečku plynuly mnohem vyšší příjmy než v jiných městech. Své vtipné a svérázné usnesení postavili na představě scholastiků, podle níž čarodějové a čarodějnice, kteří uměli létat jako ptáci, museli mít menší hmotnost, než by odpovídalo jejich vzezření. A tak do městečka proudily davy lidí nejen z okolí, ale i z okolních států, aby se zvážili na městské váze a odnesli si spásný list v podobě zvláštního osvědčení, že jejich zjištěná váha zcela odpovídá jejich vzezření, což je mělo ochránit před případným nařčením z čarodějnictví. Udivující je, že toto potvrzení bylo na mnoha místech, a to i v některých končinách Německa, skutečně uznáváno a soudy respektováno. Za toto potvrzení se samozřejmě platilo, ale nutno podotknout, že Oudewaterští nebyli nijak hamižní. Ze skandinávských zemí bylo masovým honem nejvíce postiženo Švédsko, a to i přesto, že upalování čarodějnic se tu rozmohlo až po skončení třicetileté války. Naproti tomu v Dánsku, Finsku a Norsku došlo jen k několika desítkám čarodějnických procesů, které ovšem mnohdy končily mírnějším trestem než upálením.

Čarodějnická hnízda v zemích Koruny české

V zemích Koruny české byla papežská inkvizice zavedena poměrně pozdě - až v roce 1318. Narazila tu však na odpor jak lidu, tak i členů nejvyšší feudální třídy. A tak u nás neměla papežská inkvizice příliš pevné postavení, které ještě oslabilo husitské hnutí, během nějž inkvizice dokonce zanikla. Výjimkou bylo Slezsko, kde se husitství příliš neprosadilo. První čarodějnické procesy tak v českých zemích začaly až v polovině 16. století. Mnohdy šlo ale v podstatě o normální zločiny travičství, při nichž byly použity čarodějné praktiky. Skutečný hon na čarodějnice se rozpoutal až po skončení třicetileté války, a to hlavně ve Slezsku a na severní Moravě. Nejvíce bylo postiženo Jesenicko, losinské panství a Šumpersko, kde neblaze proslul svou krutostí, neúnavností a lstivostí Jindřich František Boblig. Za jeho působení tu byly popraveny stovky obětí, samozřejmě převážně žen. Mezi jeho oběťmi bylo ale i nemálo mužů, a to i významných, mezi něž patřil děkan Lautner, nebo bohatých. Jejich majetek pak Bodlig bezostyšně zkonfiskoval. Postupný ekonomický a hospodářský úpadek těchto panství, známých široko daleko jako „čarodějnická hnízda“, s nimiž nechce nikdo ze strachu obchodovat, vyústil po 16 letech Bobligova působení k odporu vrchnosti. Ta roku 1696 ukončila působení inkvizičního tribunálu a tím i vládu Bobliga nad krajem.

Životy s tragickým koncem

Země Koruny české

O Velikonocích se ubohá žebračka Marie Schuhová vydala do kostela ke zpovědi do nedalekého Sobotína. Při svatém přijímání však nespolkla posvěcenou hostii, ale potají si ji vyndala z úst a schovala do modlitební knížky. Kostelník si jejího počínání všiml a vše oznámil faráři Schmidtovi. Ten případ udal losinskému hejtmanovi, který povolal zkušeného Bobliga a čarodějnický proces tak mohl začít. Uvězněná Schuhová ani nemusela být podrobena mučení. Stačilo, aby ji zavedli do mučírny, a tam už jen pouhý pohled na kata a mučicí nástroje vyděšené žebračce stačil, aby vypověděla, jak si hostii opatřila na výslovné přání porodní báby Doroty Groegrové. Po jejím zatčení a výslechu vyšlo najevo, že ona tak jednala zase na radu Doroty Davidové, která jí poradila, že posvěcených hostií lze použít k magickým úkonům u krav, aby nadojily více mléka. Záhy k těmto třem ženám přibyla ještě mlynářka Zullichová. Přesto, že se všechny čtyři přiznaly, byly vězněny téměř rok a podrobovány mučení, aby udaly další jména. Davidová krutostem mučení podlehla ještě před vynesením rozsudku a ostatní tři byly upáleny jako čarodějnice na hranici s tou úlevou, že jim kat připevnil pod krkem pytlíček se střelným prachem. Roku 1566 byla v Nymburce útrpně vyslýchána Majdalena řečená též Manda. Ta si měla kouzly pojistit přízeň nějakého muže, přičemž jí měla radit „běhlá žena“ Káča z Budiměřic. Když si Manda namluvila pacholka Kota, dala jí Káča „přistrojený prach“, aby ho nasypala milému do piva. A skutečně Kot na ni byl potom laskav. Jindy jí Káča poradila jiná kouzla, kterými si Manda chtěla získat přízeň jakéhosi lotra Suka. Úspěšný recept si ale Manda nenechala pro sebe. Řekla jej jisté Elišce, jejíž milovník byl na ni jen „odpolu laskav“. Měla proto vzít kosti mrtvého psa a nastrouhat je na prach a ten pak vsypat do piva. A to pivo skrze psí hlavu třikrát prolít a pak dát svému milému vypít. Manda Elišce slíbila, že jí vše potřebné přinese. Při konfrontaci ale Eliška tvrdila, že mluvily jen o nějakém koření. Stejně vypovídala Manda těsně před smrtí, když již stála v hrobě, v němž byla zaživa zahrabána. Širokou škálu čarodějných praktik s koňmi provozoval údajně Jan Špička, poddaný krajského hejtmana. V roce 1606 byl postaven před nymburský soud, kde byl obviněn jako člen „čarodějnické tlupy“, kterou měl vést sedlák Mandelík. Špička, několikrát mučen, doznal, že ho už jako malého chlapce Mandelík naváděl, aby kradl hostie, z nichž pak vyráběl magické prostředky určené k hubení koní. Špička se dále přiznal k tomu, že s dalšími pomocníky vykopávali hroby nekřtěných dětí, rozřezávali je na čtyři kusy a těmi pak vytírali v cizích stájích žlaby, aby dobytek uhynul. Při krutém mučení Špička doznal i to, že odřízl oběšence ze šibenice, sebral provaz z krku, košili uťal pravou ruku a čtyři prsty pravé nohy. A opět s úmyslem, aby pomocí těchto čarodějných prostředků byly klisny tlusté a dobře žraly. To, že si celá „čarodějnická tlupa“ měla přičarovávat přízeň děveček sypáním prachu ze spáleného srdce a lůna zabitého psa do pití, Špička také vypověděl. Jeho hrozná poprava se měla stát prologem k dalším exekucím. Nejprve ho kat dřel po hřbetě, potom uťal prsty pravé nohy a pravou ruku. Pak jej roztáhli na čtyři kůly, uřízli přirození, otevřeli hrudník a vytrhli srdce, jímž ho bili do očí. Potom ho rozčtvrtili a vše zavázali do jeho košile, kterou pověsili na šibenici.

Francie

V roce 1611 proběhl ve Francii proces, jehož obětí se stal mladý farář Louis Gaufridy. Byl neprávem obviněn ne zcela duševně zdravou patnáctiletou dívkou Madeleine, která se do něho nešťastně zamilovala. Když její city farář neopětoval, označila ho za původce ďábelské posedlosti, jíž byla prý jeho vinou postižena. Jakmile se matka dozvěděla, že se její dcera Madeliene zamilovala do kněze, poslala ji do kláštera voršilek v naději, že odloučením na mladého muže zapomene. Stalo však něco jiného. Dívka i v klášteře vykládala o sobě, že je posedlá ďáblem, který ji působí velké bolesti a jiné nepříjemnosti. Dostávala záchvaty křečí a při jednom dokonce zlámala v kostele krucifix. Klášterní zpovědník se sice pokusil o stanovený obřad, vymítání ďábla, ale neměl úspěch. Naopak. Situace v klášteře se ještě zhoršila, když dalších osm sester začalo vykazovat podobné příznaky posedlosti jako Madeleine. Zlí duchové z Madeleininých úst oznamovali, že ji farář Gaufridy učinil „královnou čarodějnic“, a stejně jej nařkly i ostatní posedlé jeptišky. Všechny o něm tvrdily, že prý pomocí kouzel vehnal démony do jejich panenských těl, aby je roznítil pro necudnou milostnou vášeň a mohl jich pak pro své hříšné chtíče zneužívat. Jen díky obrovské statečnosti nebohého faráře Gaufridyho, který při hrůzném mučení neudal žádného spoluviníka, zůstal on sám jedinou obětí tohoto procesu. Před obrovským zástupem zvědavců byl upálen jako čarodějník. A Madeleine? Tu její neduh záhy po smrti faráře přestal trápit, i když ze své duševní choroby se vyléčit nemohla. Během svého života byla dokonce dvakrát obviněna z čarodějnictví a odsouzena k pokutě a uvězněna. Po deseti letech byla propuštěna na svobodu, ale neměla se kam vrátit. Její rodina se jí zřekla a ani do kláštera nesměla. Nakonec zemřela jako opuštěná a pomatená stařena ve věku 77 let.

Nový svět

Známý ostudný proces čarodějnic ze Salemu na konci 17. století vyvolal ovzduší strachu, hrůzy a teroru po celé kolonii Massachusetts. Vše začalo na faře tamního faráře Parrise, který tam žil se svou ženou, devítiletou dcerou Betty a jedenáctiletou neteří Abigail. Tyto dvě dívenky velmi rády sedávaly u jejich černošské služky Tituby a naslouchaly společně s ostatními děvčaty z obce jejímu zábavnému a napínavému vyprávění. Po jisté době se však u Betty a vzápětí i u Abigail začaly projevovat psychické  poruchy doprovázené křečemi. Měly zřejmě otravu námelem, který se tehdy po kolonii značně rozbujel a jeho otrava se projevuje právě křečovými záchvaty. O této otravě a jejích následcích však tehdy neměl nikdo ani ponětí, a proto je byli lidé ochotni přisuzovat čarodějnictví. Zpráva o Betty a Abigail se rychle roznesla a záhy nato začaly další dívky blábolit nesrozumitelná slova, třást se, válet se po zemi v křečích, křičet a zuřit. Šlo o děvčata, která docházela na faru a naslouchala vyprávění Tituby. Tak se stalo, že příčinou všeho byla označena nebohá černošská služka, která měly děvčata očarovat. Dívky označily ještě další dvě ženy za čarodějnice. Při soudním procesu sebou dívky neustále škubaly, povykovaly a v jednom kuse obviňovaly tři nešťastnice z čarodějnictví, ze něž byly také odsouzeny. Salemská „posedlá“ děvčata zatím nalezla ve své hře zalíbení a neúprosně a lehkomyslně obviňovala své spoluobčany za čarodějnice a čarodějníky. Dívky byly zvány i do širšího okolí, aby jako zkušené expertky vypátraly čarodějnice. Ve vězení se ocitlo přes padesát mužů a žen, nemluvě o desítkách popravených. Hrůzné na salemských procesech bylo, že do vězení zavírali i děti zatvrzelých čarodějnic, kde byly připoutány k řetězu. Pětiletá Dorothy, dcera oběšené čarodějnice, na něm zešílela.

Španělsko

Zajímavý proces se odehrál ve Španělsku v baskickém městě Ceberio v letech 1555-1558. Podnětem k němu byl spor mezi dvěma znepřátelenými skupinami venkovanů z blízkého okolí. Jedna strana se druhou snažila zneškodnit tím, že navedla osmiletou Catalinu, aby příslušníky znesvářené strany nařkla z čarodějnictví. Malá Catalina tak obvinila řadu rodin, že údajně chodily na čarodějnické sabaty, kde se jim ďábel zjevoval v podobě „černé klisny s rohy“. Museli mu tam projevovat úctu a poddanost tím, že ze stříbrného poháru pili jeho „strašně hořkou moč“ a pak se všichni vrhli do hrozných pohlavních zvráceností. Na základě tohoto obvinění bylo uvězněno 17 žen a 5 mužů. Soudci si však počínali v tomto případě velmi moudře a brzy přišli celé intrice s malou Catalinou na kloub. Hlavní viníci pak byli podrobeni zkoušce vodou a poté zmrskáni. Nevinně osočené osoby byly z vězení propuštěny.

Nizozemí

V amsterodamském sirotčinci se roku 1566 zjistilo, že několik dětí je „posedlých ďáblem“. Děti se v křečích a s pěnou u úst válely po zemi, proklínaly Boha a své duchovní i vychovatele v sirotčinci. Hledal se samozřejmě viník, který tyto děti „očaroval“, a tak objevili jednu starou ženu, která se živila pouličním prodejem. To ona prý seslala na nebohé děti satanáše, aby je trápil. Amsterodamští konšelé však zachovali chladnou hlavu, případ řádně prošetřili a přišli na to, že sirotci se tímto způsobem pokoušeli protestovat proti strohému a chudému způsobu života v sirotčinci. Rozhodlo se, že sirotci se rozdělí do početných rodin. Hned poté se mezi dětmi přestaly projevovat jakékoli známky posedlosti. A stará paní označená za čarodějnici nakonec vyvázla bez pohromy.

Německo

Podobně jako ve Francii, tak také v Německu se odehrálo několik skandálních procesů na klášterní půdě. Jednou z takových obětí byla jednasedmdesátiletá jeptiška Marie Renáta, podpřevorka kláštera u Würzburgu. Tato stařenka trpěla s největší pravděpodobností somnambulismem - náměsíčností. Tou dokázala vyděsit své řádové sestry natolik, že ji začaly považovat za posedlou ďáblem. K tomu je vedlo i to, že se Marie Renáta zabývala léčením pomocí bylin a kořínků a přidávala k tomu tehdy oblíbené a obvyklé zaříkávání. Po více než padesátiletému pobytu v klášteře byla Marie svými řádovými sestrami obviněna z čarodějnictví. Tvrdily o ní, že prý svými kouzelnými praktikami vyvolala bolestivé onemocnění čtyřem sestrám a dalším pěti prý včarovala do útrob „pekelné duchy“ a další že ohrožuje na životě. U stařenky byla provedena prohlídka a byla nalezena řada podezřelých předmětů, jako byly údajně kouzelné byliny a masti, hlavně ale světle žlutá hůl, na které prý Marie létala na čarodějnické sabaty. Poté stařenku uvěznili a podrobili zpovědi. Nebylo příliš těžké nervově nemocnou Marii donutit k přiznání. K čarování ji prý v šesti letech svedl jeden důstojník a od dvanácti už létala na sabaty, kde se jí jednou dostalo dokonce cti, že mohla usednout těsně u „trůnu knížete temnot“. Pak ji rodiče dali do kláštera, kde se jí dařilo po padesát let skrývat svou příslušnost k „čarodějnické sektě“. A tak byla nebohá Marie Renáta roku 1749 nejprve sťata a její bezhlavý trup spálen na hranici. Poněkud prostoduchá prostitutka Kristýna Plumová na jaře roku 1629 několika duchovním prozradila, že je čarodějnice a čarovat že ji naučila šlechtična Kateřina Hennotová. Ta se půl roku po svém upálení jako čarodějnice Kristýně zjevila a vzala ji s sebou k čarodějnickému hodokvasu. Když byla Kristýna zatčena a nejprve bez mučení vyzvána, aby označila své spoluviníky, uvedla jmenovitě deset osob, většinou vážené měšťany. To samozřejmě vyvolalo v městské radě hotové zděšení, a proto se rozhodli, že Kristýnu raději propustí. Ovšem za podmínky, že nikomu neprozradí jména těch, jež předtím označila jako čaroděje. Kristýna však po svém propuštění nemlčela, což se jí stalo osudným. Po městě začala kolovat jména mužů, jež slíbila zamlčet a z nichž někteří patřili ke jejím stálým zákazníkům. Kristýna byla znovu uvržena do vězení, z něhož už neměla vyjít. Členové rady města Kolína nad Rýnem v tom totiž viděli jedinou cestu, jak zachovat náležité dekorum pro příslušníky městské smetánky. Naléhavost její fyzické likvidace ještě vzrostla, když Kristýna zvýšila okruh podezřelých o další prominenty, mezi nimiž byl dokonce arcibiskup Ferdinand Bavorský.

Soud byl přirozeně veden tak, aby byla Kristýnou obviněná honorace očištěna. A tak roku 1630 dospěl k závěru, že Kristýna Plumová je čarodějnice, která se spolčila s ďáblem a ostatními čarodějnicemi, aby osočila bohabojné a vážené osoby z města Kolína nad Rýnem. Proto byl rozsudek velmi tvrdý: trest smrti na hranici, který měl být ještě před popravou zostřen vytrháváním masa z těla rozžhavenými kleštěmi. Protože ale Kristýna projevila nade vším lítost, byl jí trest zmírněn tak, že byla nejprve uškrcena a pak spálena. Veškerý písemné doklady z tohoto procesu byly na příkaz arcibiskupa spáleny, ale jejich opisy konšelé uschovali v železné skříňce na bezpečném místě.

Švédsko

Masový horor se odehrál v rázovitém kraji Dalarna ve Švédsku. Jeho příčinou bylo podivné onemocnění řady dětí, které se projevovalo křečemi a záchvaty bezvědomí. Když se pak děti probraly, vyprávěly podivné věci. Není vyloučeno, že šlo podobně jako v americkém Salemu o otravu námelem, venkované ale tyto jevy přisuzovali ďáblovi a jeho spojencům. Tragické události se daly do pohybu, když jeden z postižených chlapců obvinil osmnáctiletou dívku, že krade děti pro ďábla. K tomuto obvinění se postupně přidali další chlapci a děvčata z okolí. Obvinili takto značný počet žen, že jsou čarodějnice, jež unášejí na ďáblův příkaz děti na sabaty. Satanáš tak prý získal do své moci duše stovek dětí. Do Dalarnského kraje byla vyslána vyšetřující komise, která se tu dovídala podivuhodné věci. Děti vypovídaly, že každá z čarodějnic přivádí na sabat 15 dětí, a to letem na kozlu v povětří. A protože se na tak malé zvíře nemůže vejít tolik dětí, strkají jim čarodějnice do zadku bidlo, na které se mohli všichni pohodlně usadit. Samotné dějiště sabatu bylo podle dětí skvělé panské sídlo, kde se podávaly největší pochoutky, které venkovské děti znaly, tančilo se a na závěr se všichni servali. Ti starší vypovídali o orgiích tak, jak bylo známo z povídaček té doby. Při sabatu se každý musel upsat ďáblu vlastní krví a nato byl satanem pokřtěn. V celku byl ďábel v podání dětí popsán jako příjemně vyhlížející muž s rezavým vousem a veselou povahou. Někdy se však dokázal pořádně „rozčertit“ a pak prý všem přítomným pěkně napráskal. A když později děti pocítily nad vším lítost a chtěly se ke všemu, co zažily, přiznat a udat jména čarodějnic, tu prý ďábel za trest na ně seslal nějakou podivnou nemoc, při níž se svíjely v křečích. Děti toho napovídaly ještě mnoho, faktem však zůstává, že roku 1669 bylo upáleno 50 žen a kromě nich ještě i 15 dětí. Soud ještě o 128 dětech rozhodl, aby po dobu jednoho roku byly jednou týdně před kostelem zbičovány. Tato masová poprava a krutý trest pro zbylé děti šokovala nejen lid ve Švédsku, ale i v okolních zemích, kde až do té doby vládla představa Švédska jako blažené oázy, kde se čarodějnice téměř neupalují.

červen 2003, 21. století

přepis: Lena

|| zpět ||