Zamilovala jsem si práci na Buffy

Scénáristka, režisérka a momentálně Executive Producer Buffy, Marti Noxon, hovoří o Draculovi, spoilerech, o Jossovi a spoustě dalších věcí.

Jak jste se vůbec dostala ke psaní?

Začala jsem na škole. Můj otec točil dokumenty - dělá dokumenty pro National Geographic.

Velice rychle mi došlo, že bych chtěla dělat něco podobného, ale spíš jsem tíhla k tomu realitu nějak upravit než čekat na to, až se něco stane.

Na škole jsem byla celá žhavá do divadla a všeho kolem. Když jsem skončila, tak jsem začala pracovat jako asistentka a psala jsem hodně specifikačního materiálu. Když jsem dostala práci v Buffy, tak jsem zrovna pracovala jako sekretářka a psala jsem hry. Jednu věc jsem zpeněžila, ale psala jsem spíš drobné věci, takže Buffy byla taková první větší věc, na které jsem pracovala. Byla jsem hrozně moc šťastná.

Hodně jste se vypracovala v celém produkčním týmu Buffy. Jak se to stalo?

Myslím, že jsem prostě byla ve správný čas na správném místě. Přidala jsem se k týmu zrovna když pár scénáristů odcházelo.

Teď máme tým asi sedmi nebo osmi lidí, kteří všichni píší scénáře pro Buffy, žádný problém. Tehdy jsme měli mnohem menší skupinu lidí a na mě přenesli hodně velkou odpovědnost, protože jsme potřebovali, aby lidi psali celé epizody.

Za svůj první rok jsem napsala tuším sedm epizod - možná nebyly [všechny] až tak záslužné - ale dělala jsem i na jiných věcech. Myslím, že jsem měla velké štěstí, že jsem poznala Josse a to, že jsme si navzájem tak skvěle porozuměli a samozřejmě taky to, že se nebojí povýšit ženu. Opravdu hodně věří v silné ženy, není to tak, že by tomu věřil jen na televizní obrazovce, skutečně tomu věří a to je úžasné.

Není ten typ člověka, co by se bál nechat lidi dělat svou práci a to je na něm jedna z nejúžasnějších věcí. Hodně lidí, kteří mají stejný talent jako on, nestrpí, aby ostatní byli dobří v tom, co dělají nebo aby usilovali o to, aby se jim dařilo. On takový není a to je obdivuhodné. Všechny nás povzbuzuje v tom, co děláme a pomáhá nám, abychom se zlepšovali.

V mém případě mi dodává sebedůvěru v tom, abych stále zkoušela nové věci. Loni to byl právě on, kdo mi řekl "Opravdu by jsi měla zkusit režii." Vyděsila jsem se. Moc jsem chtěla, ale měla jsem z toho strach a on mi řekl, "Ne, takhle se aspoň naučíš, jak seriál skutečně funguje a o co při tom jde."

Psala jsem strašně moc dlouho, než jsem dostala nějakou skutečnou nabídku, takže v jistém smyslu jsem byla připravená. Nebylo mi 22, nebyla jsem hned po vysoké a taky jsem se nehodlala motat v kruhu. Byla jsem připravená.

Myslím, že do něčeho z toho jsem vnesla svou zralost a to je potřeba kvůli všemu tomu stresu, tlaku a tempu.

Můžete nám vysvětlit co Executive Producer přesně dělá? Jste taková ta osoba, co je stále "přitom" a udržuje chod věcí?

Spíš se považuju za něco jako gumu, jsem spíš jako guma, kterou máte na podrážce boty a která to všechno tak nějak spojuje. Dá se říct, že když není poblíž Joss, tak na všechnu tu produkci dohlížím já, hlídám většinu toho, co se děje na place a pracuju se scénáristy a vymýšlím nové zápletky.

V podstatě dělám všechno, co se pokoušel dělat Joss když byl zrovna poblíž až na ten rozdíl, že on to dělá geniálně. Ale, a to už jsem říkala, hodně času trávím uvažováním, "Co by udělal Joss?". Je takový příběh o Billy Wilderovi. Jeho učitel byl režisér jménem Lubich a on měl v kanceláři cedulku, kde stálo "Co by udělal Lubich?" Takže v Jossově nepřítomnosti mám v kanceláři cedulku, kde stojí, "Co by udělal Whedon?" a snažím se přemýšlet a jednat jako on.

Máme teď neuvěřitelný tým scénáristů a všichni jsou také zapojeni do produkce, editace a do všech dalších aspektů seriálu. Takže když není Joss přítomen, tak se všichni postavíme do řady a jdeme dělat svou práci a když je Joss s námi, tak dělám o něco víc než mám, ale pořád je to jeho "hračka" takže… ještě nemám klíč.

Chválíte si s Jossem navzájem vaše psaní nebo naopak upozorňujete na nějaké nedostatky a slabiny toho druhého?

No, bohužel je to pro nás všechny žalostné, ale mám pocit, že Joss žádné slabosti nemá. Stále čekáme...

Vím, že to asi bude znít, jako že mu jenom podlézám, ale myslím to opravdu upřímně, protože jsem ještě nezažila, aby něco nezvládl.

Nicméně jsou věci, které JÁ NEDOKÁŽU nebo nemám dostatek zájmu se do toho pustit. Než jsem začala dělat na Buffy, psala jsem převážně scénáře k filmům a k divadelním hrám s tématikou sebevražd, smrti, beznaděje a duchů. Průpravu mám opravdu hlavně co se týče dramatického žánru. V prvním roce mi vlastně Joss říkával "sebevražedná holka", protože všechno, co jsem udělala mělo takový podtext.

Ty epizody, které ode mě uvidíte mají tak dramatický nádech proto, že takové prostě bylo moje psaní v té době a dostala jsem příležitost se tím směrem ubírat i nadále.

Ráda bych dělala něco veselého a vtipného, ale pro mě to prostě není instinktivní. Trvá mi to tři týdny než vypiluji pořádný vtip a to sami vidíte i z toho, jak ze sebe soukám tenhle výklad. Musela bych ten vtip několikrát propracovat než bych ho zdokonalila, zatímco Joss je vtipný neustále a v tom to je.

Mytologie, romantika a zvedání ratingů.

Byla jsem velkým fandou mytologie. Myslím, že když jsem viděla Draculu s Frankem Langelaou tak jsem si poprvé uvědomila, jaká asi může být sexuální zkušenost. Ostnaté obojky, být sexy, procházet velkými okny, stažený korzet a tyhle věci. Když jsem byla hodně mladá, tak Dracula absolutně zabral celou mou představivost a tohle jsem vždycky viděla jako velkou romantiku.

Na věčné lásce mě spíše zaujala její délka než intenzita, takže celé to Draculovo pojetí bylo pro mě tak nějak symbolické. Navíc, to bylo o mytologii toho, jaké to je být přemožitelkou a jaké to bylo být nejlepší a nejsilnější svého druhu. [Dracula] jí říká, "Temnota je tvůj dar, máš v sobě kousek mě." Tak nějak ji pobízel, aby svůj dar využila a uplatnila jiným směrem, a říkali jsme si, že zrovna on je symbolem pro tu nadřazenost a říkal "Mohla by jsi být mojí královnou." V podstatě si myslel, že by z ní byl úžasný upír a to podle mého názoru tématicky odpovídalo všem těm otázkám identity, kterými Buffy v páté sezóně procházela.

Neudělali jsme to jen proto, abychom zvedli sledovanost, takhle jsme neuvažovali až do chvíle, kdy se to vysílalo… původně to měl být prostě jen další upír, co přicválá na koni a bude cool. Pak nás napadlo, že by to mohl být skutečný Dracula, protože já sem nemluvila o ničem jiném, jenom samé "Dracula, Dracula," a Joss na to řekl "Proč ne Dracula?" Draculu nikdo nevlastní, je to veřejné území, takže ze začátku jsme s tím nepočítali jako s trhákem

Samozřejmě z toho šlágr byl, a myslím, že to taky hodně zvedlo očekávání od této epizody, nemohli jsme prostě naplnit takhle celou jednu hodinu. Připadala jsem si trochu svázaná, on je tak velkým mýtusem a my se ho snažili nacpat do 42 minut. Měla jsem pocit, že by se s ním dalo udělat mnohem víc.

Snažili jsme se do této epizody vložit co nejvíce a byla to vlastně jedna z těch nejtěžších epizod, s jakou jsme se potýkali. Myslím, že jsem napsala celý koncept toho scénáře, nakonec se vyhodil a psalo se to celé znovu, většinou to jde mnohem jednodušeji.

Bylo to mučení. Přetáčeli jsme i závěr, protože jsme se do jedné epizody snažili vecpat hodně myšlenek, hodně sex appealu a hodně vtipů, což mělo své pro i proti.

Psaní pro Rileyho.

Pokaždé když je nějaká postava zamilovaná, tak vám tak nějak víc přiroste k srdci a sdílíte všechno s ní, ale o to nám taky šlo - milostný vztah v Sunnydale nikdy nedopadne dobře.

Věděli jsme, že Rileyho působení nebude nijak enormní, zvlášť když to byl takový poctivý klaďas. Myslím, že všichni jsme cítili, že jim to s Buffy prostě nemůže vyjít, protože napětí mezi superhrdinkou a nesuperhrdinou bylo prostě moc a nemohli to zvládnout. Věděli jsme, že se tomu nedá vyhnout a proto v těch pár epizodách Riley tak trochu začal temnět.

Bylo to těžké, ale jakmile Riley skutečně odletěl, cítila jsem, že jsme to udělali zaslouženě. Celá výzva byla v téhle epizodě o tom, jak to udělat, aby to bylo nějakým novým způsobem, protože jeden velký odchod už jsme samozřejmě udělali s Angelem, a to mělo jiné důvody.

V téhle epizodě se taky ukázala Buffyina zásluha na tom, co se stalo - musela akceptovat, že na tom měla svůj podíl. Nešlo jen o osud, bylo to taky něco ve stylu, "Sakra, podělala jsem to."

Na režírování to byla úžasná epizoda [napoprvé], protože byla velice bohatá, co se týče charakterů a toho, k čemu mám blíž. Prostě nejsem ten typ, co by natočil velký, zpěvem a vtipy prosycený muzikál. Možná někdy v budoucnu. Nechci, aby to vyznělo, že bych nemohla - moc ráda bych něco takového natočila - ale prostě pro mé "poprvé" bylo lepší udělat něco takového, něco skutečně emocionálního, co s postavami skutečně žilo a ne něco vnějšího, co do jejich života zasáhlo.

Měla jste strach, že budete režírovat díl, který navazoval na tak důležitou epizodu jako bylo The Body? (pozn.překl.: Marti režírovala epizodu Forever)

Rozhodně. Byla jsem hrozně moc ráda, že (alespoň v USA) se epizody vysílaly po sobě s třítýdenním odstupem. Byl to pro lidi příjemný delší oddech, aby mohli zapomenout na "génia" a já se mohla v klidu vynořit se svým pokračováním.

Pro mě je seriál asi nejvíc dojemný - je to jen můj osobní pocit - ale nejvíc dojemný je podle mě právě, když je nadpřirozený element vyvolán tím, že někdo by něco chtěl udělat nebo by chtěl někoho zpátky ve svém životě.

Pro mě je myšlenka vzpírání se smrti naprosto vrozená, skoro až mytologická, ikonická představa. Je to něco na co se můžeme odvolat, takže pokaždé když hrozí nějaké nebezpečí nebo nadpřirozené jevy, jsem pro.

Měla jsem pocit, že celý seriál je jen o tom. Říkali jsme si, "Kdybys byl v Sunnydale a někdo milovaný by ti zemřel, určitě by jsi se odvolal k silám temnoty." To bys udělal, protože když jsi ve stavu truchlení, nechceš se s tím prostě jen tak smířit - a tak vyjednáváš.

Jsem moc ráda, že se tam náš příběh dostal. Byla to pro mě úžasná epizoda, protože v těchle sférách opravdu moc ráda pracuji.

Dost těžko se mi navazovalo na Josse, a on je jako režisér o mnoho let napřed před kýmkoliv. Ani jsem se o to nepokoušela, já se jen snažím přijít na to, jaké jsou úrovně pohledu a dát tomu trochu švih, aniž bych překročila nějakou mez. Taky samozřejmě nechci vypadat, jako nějaká studentka, co se učí točit film. Jen se snažím převyprávět příběh a využít kameru zrovna ve chvíli, kdy jsou z toho cítit emoce, ne když je to prázdné.

Režisérská zkušenost byla v obou případech velmi užitečná, v tom ohledu, že jsem pochopila jak seriál funguje a jak mám psát. Pomohlo mi to pochopit, jak mám psát.

Stále svěží i po 100 epizodách.

Podle mě bylo na epizodě The Gift nejdůležitější to, že Buffy dosáhla určitého klidu a míru. Cítí jakési dovršení, protože když si uvědomí, o jaký dar vlastně jde, uvědomí si svůj osud. Vlastně je to velice zajímavé, protože seriál se dostal do určitého přirozeného konce a myslím, že hodně z nás si myslelo, že 22. epizoda 5. série bude přirozeným závěrem.

Rozhodně jsem si nemyslela, že budu pro Buffy The Vampire Slayer stále psát, a určitě jsem si tenkrát nemyslela, že do toho budu tak zapálená a že se do toho tak zamiluji a dopracuji se až ke 100. epizodě nebo tak.

Myslím, že máme před sebou ještě skvělé roky - určitě aspoň proto, že víme, že několik let ještě Buffy bude - a můžeme začít s něčím novým. Teď když točíme šestou sérii se myslím všichni shodneme na tom, že se cítíme hodně povzbuzení a máme hodně nových nápadů.

Uvidíte, jak se Buffy bude vypořádávat se svými novými problémy, víte, asi zřejmě to, jak bude nemrtvá. To bude hodně zřejmé... V páté sérii všichni utrpěli jednu velkou ztrátu, máme zde také hodně věcí, o které naši hrdinové přišli a taky je jich hodně připraveno vypořádat se s dospělostí. Takže hodláme v příštích dvou letech [snad] začít jakoby nový seriál se stejnými postavami, jen za jiných okolností a za hodně odlišných pohledů na život, a to hlavně co se týče Buffy.

Najednou to byla ta nejlepší věc, jakou bysme mohli udělat. Ani jsme nevěděli, že budeme přecházet pod jinou společnost [v té době], ale opravdu máme pocit, jako by šestá série byla takový náš nový "začátek". Zvláštní jen je, že nevíme, jak dlouho může trvat. Zdá se, jako by to mohlo být natrvalo, takže si nás všechny můžu jen představit jak [říkáme] "No, Buffy se bude hrát asi i jako loutkové divadlo, taky bude nosit zubní protézu a navštěvovat ortopedy."

Poslední dobou jste měli dost problémy s tím, že se ven dostalo hodně spoilerů. Co byste vzkázala lidem, co tyhle důležité momenty prozrazují?

Zvláštní, protože jsem právě psala dopis jednomu chlápkovi z Ain't It Cool News a v podstatě tam bylo něco v tom smyslu jako, "Chci abyste pochopil, jaký je náš pohled na věc, že jsme strašně moc rádi, že lidi náš seriál tak zajímá, ale dost tvrdě dřeme na tom, aby byl seriál překvapivý a neopakovatelný, a tak vás upoutal a tak podobně."

To je náš každodenní život, snažit se diváky upoutat týden, co týden a dát jim skutečně jen to nejlepší, co dovedeme a když se to nějak dostane ven... psala jsem to v tom dopise, že to lidi nevědomky prokecnou. A pokud se to dostane na veřejnost, tak se to dozvíte bohužel i v případě, že žádné spoilery znát nechcete. Znáte to, jak vám někdo může zkazit konec filmu a to dokonce nevědomky, je to prostě na houby, a strašně mě štve to, že se informace dostanou ven i pro lidi, kteří to vůbec vědět nechtějí.

Prostě to rozptýlí energii, kterou do toho vkládáme, takže jsem mu tuhle žádost napsala jen abych řekla, "Hele..." - dost věcí, co udávají, není pravdivých, ale dost úlomků a kousku pravdivých je - "pokud máte ten seriál rádi, tak nám alespoň pomozte udržet tu energii uvnitř." Vlastně mě docela překvapil, protože mi odepsal a stálo tam, "Víte, máte naprostou pravdu a je nám to moc líto, a mohli byste nám poskytnout informace, jistě..."

Většinou je to tom, snažit se uchránit divákům prožitek. Strašně nás baví, že lidem navozujeme určité pocity, pro tohle my žijeme a když vidíme, že to naše úsilí zničil internet, tak nás to fakt znechutí. Je to jen o tom "Nechte nás, ať vás pobavíme, nechte nás abychom vás rozesmáli".

rok 2001, www.bbc.co.uk/cult/buffy
překlad: Sarah | primeval-slayer.com

|| zpět ||