Neříkejte mi Buffy!

Asi jí znáte jako Buffy z televize, ale o Sarah Michelle Gellar jistě nevíte spoustu dalších věcí, které stojí za to zjistit.

Jsi expertka na bojová umění a dokonce jsi je i studovala. Dovedla bych někoho vážně zranit, kdybys musela?

Sarah Michelle Gellar: Studovala jsem tae kwon do a teď dělám kickbox a gymnastiku. Asi bych si dovedla poradit, kdyby mě někdo napadl, ale doufám, že se do takové situace nedostanu.

Jaká jsi byla ve škole?

Vyrůstala jsem v New Yorku a na nižší střední (9-12 let) škole jsem byla outsider. Pořád jsem pracovala a to mě odlišovalo od ostatních. Prostě se mnou nemluvili. Měla jsem dvě kamarádky a to bylo vše. Nesnášela jsem to. A taky přiznávám - byla jsem šprt a hodně mi záleželo na známkách, což mi popularitu taky nepřineslo. Spíš naopak. Pořád jsem se musela rozhodovat jestli půjdu na konkurz nebo na školní ples. Všem to sice bylo jedno, protože na rozdíl od veřejnosti se tam nikdo nestaral o rtěnku, nebo šaty, co jsem měla minulý týden na sobě. Byla to pro mě těžká doba.

A později?

Střední škola byla úžasná. Chodila jsem do školy, která si říkala Škola pro profesionální děti. Ta je pro každého s odlišných denním programem - hudebníky, tanečníky, spisovatele a tak podobně. Prostě skupina těch nejtalentovanějších, kde si vašich dovedností cení. Na školní práci to nemělo vliv. Každý měl talent a okolí ho respektovalo. Když vás někdo neměl rád, nedělal vám ze života peklo. Prostě si vás nevšímal. Nemuseli jste si pořád dávat záležet na oblečení a tak. Měli jste šanci najít tam sami sebe a já jsem za tu školu strašně vděčná. Když jsem tam nastoupila, cítila jsem se skoro bez talentu. Ta škola byla moje záchranné lano. Na druhou stranu, se tam ale nepořádaly přehlídky talentů, tak jako na normálních školách. (smích)

Byla jsi tehdy rebelka?

Na střední jsem často chodila na párty. Měla jsem prostě divočejší období.

Poprvé jsi šla do klubu, když ti bylo patnáct. Měla jsi to dovolené od rodičů?

Vlastně to bylo trochu dřív a opravdu jsem se v noci nemusela potají plížit z domu. Moji rodiče proti tomu nic neměli, pokud jsem dělala věci bezpečně. Nemám v povaze dělat hlouposti. Sice jsem jich pár udělala…

Jakých?

To si myslíte, že tohle prozradím tisku? Dejte mi svátek… další otázka. (smích)

Řekni nám o svých tetováních?

Na zádech a na kotníku mám čínský symbol čestnosti, což je srdce a nůž. Myslím, že na tetováních se můžete stát závislí - ráda bych si nechala kolem celého kotníku udělat náramek. O to, že si poničím tělo, se nebojím. Když se mi tetování s přibývajícím věkem přestanou líbit, prostě se jich zbavím. Moje kaskadérka si musela nechat odstranit tetování z ruky, protože já ho nemám.

Co tvůj pejsek? Slyšel jsem, že ho všude bereš s sebou?

Měla jsem ho tady včera celý den, v tomhle pokoji. Ale dneska jsem ho nepřivedla. Je to maltézský teriér a jmenuje se Thor. Včera se mnou absolvoval pár rozhovorů.

Vážně? A co říkal?

No, nic moc. Vlastně je velmi tichý, protože ví, že by mluvit neměl. Je fajn. Když natáčíme Buffy, vždycky sedí u židle režiséra a na všechno se dívá. Teda kromě bojových scén. To vždycky štěká a jde pryč. Pak mi chybí.

Když se z Buffy stal celostátní hit, začali se k tobě lidé na natáčení chovat jinak?

Jo, vyžádala jsem si větší servis a řekla jsem, že musím mít vlastního kadeřníka (smích). Ne. I když jsem už natáčela nějaké filmy v jiných částech USA, nedostala bych se ani k Buffy, kdybych se nechovala normálně. Zřejmě byl na každé autobusové zastávce v L.A. Buffy plakát, ale ještě jsem žádný neviděla. Když natáčím film, vždycky si s sebou beru počítač, ať si můžu povídat s kolegama z Buffy. Vždycky říkají „Oh Bože, už je o tobě 200 webových stránek a tenhle člověk si tolikrát stáhl tvoji fotku.“ V létě jsem měla dva měsíce na to, abych se na to šílenství kolem Buffy znovu připravila.

Buffy je vážně něco velkého. Nebojíš se, že té roli už neunikneš?

No, je to těžké. Jen doufám, že se lidí na mě i na mé filmy dívají jako na dvě rozdílné složky a nejsou ovlivněni Buffy. Myslím, že v každém filmu, který natáčím, vypadám jinak, což by mohlo pomoct. Lidé mi často říkají „To v tom filmu, to jsi ty? Vypadáš úplně jinak!“

Napadá tě nějaký okamžik, kdy sis myslela, že se z Buffy stal opravdu fenomén?

Jo. Jednou jsme natáčeli někde venku a kolem procházel asi osmdesátiletý pán. Šel vážně pomalu a když kolem nás procházel, najednou se zastavil a zeptal se: „Vy jste lidi z Buffy?“ Nás napadlo, že si začne stěžovat na všechen ten hluk, co ruší lidi v okolí, ale on pokračoval: „To je ten nejlepší seriál všech dob. Nikdy si ho nenechám ujít.“ A pak odešel.

No jo, Buffy je vskutku zajímavá. Ztvárnila jsi postavu, která v původním filmu působila převážně jako hloupá blondýna…

(hraje hloupou) On byl nějaký film?

Ale ty jsi z Buffy udělala opravdu silnou ženskou postavu.

No, jenom tak to může pokračovat. Hloupé blondýny jsou dobré tak do filmů. A v „Tajemství loňského léta“ to funguje celého půl filmu. Ale nejde to použít pro zbytek filmu ani pro televizní seriál. Nikdo se nechce moc dlouho dívat na hloupou blondýnu. Když jsem vyrůstala, jediné vzory, co jsem mohla mít byly Mallery ve „Family Ties“ a Blair ve „Facts Of Life“. I Tracy z „Gold on Growing Pain“ si pořád stěžovala, že chce být krásná a oblíbená. V Buffy jsme lidem ukázali, že silné postavy nemusí být nejoblíbenější na škole. Nejsem nejkrásnější - to je Cordelie. Nejsem nejchytřejší - to je Willow. Nejsem nejvtipnější - to je Alex. Jsem to prostě jenom já a mám se ráda. Náš seriál vyzvedává individualitu.

Teď, když je Buffy světový hit, nesnažíš se zahrát některé své role víc jako Buffy?

No, to opravdu ne. To co vidíte jsem já jako herečka. Nevím, jestli to umíte posoudit, ale třeba sarkasmus, který používají mé postavy vychází spíše ze mě, ne z Buffy.

Hodně lidí používá sarkasmus k sebeobraně. Našla bys ho u sebe zpátky na střední, kdy jsi byla (jak jsi sama řekla) šprt?

Jasně, že jo. Lidé mě občas otravujou a přátelé se ptají: „Proč musíš být pořád tak sarkastická?“ Jsem to prostě já. Berte, nebo nechte být. Sarkasmus určitě slouží k obraně, ale taky může být vážně vtipný. Sama svým sarkasmem nikdy nemyslím nic zlého.

Jaké role ti teď nabízí? Kolik z nich se snaží vytěžit něco z tvého vzhledu a v kolika případech jde o opravdu dobré postavy?

Je to divné, ale takhle o sobě nepřemýšlím. Doufám, že role dostávám díky tomu, co mám v hlavě a díky talentu. Vzhled neberu v úvahu. Dneska pro mě bylo vyloženě utrpení nanést si make-up. Chvílema jsem si připadala jako dětská omalovánka.

No tak, tomu nevěřím.

Ne, vážně. Když to tak vezmu, třeba o víkendech chodím v mikinách a kšiltovce. Jasně, že oblečení, co mám ve filmu, je trochu – no, spořejší. Ale to jsou filmy, ty mají pobavit (smích). Víte co mě štve? Všichni ti lidi, co říkají: „A co morálka ve filmech? Neměli bychom se z nich poučit?“ Pardon, ale já myslím, že filmy jsou hlavně od toho, aby pobavily.

rok 1999, Dolly

překlad: Zanthya

|| zpět ||